Na argumenty pro zrušení poplatků slyšela spousta lidí. Málokomu se chce platit. Navíc je s těmito poplatky spojená taky administrativa, která zabírá čas. Za komunismu bylo přece všechno zadarmo… Jak už asi tušíte, narážím tím na starší občany. Uznávám, že spousta těchto seniorů na tom vzhledem k nepříliš vysokým důchodům není finančně zrovna dobře a navíc skoro každý z generace 65+ trpí řadou zdravotních obtíží. Zároveň ale dodávám, že někteří z nich (a nejen z této generace) chodí k doktorovi jen „pro zábavu“. V diskuzi týkající se kouření několikrát padl pojem „socializační prvek“. Spousta takových se vyžívá právě v povídání o nemocech, lécích a návštěvách ordinace. Z mladších osob, které se objevují u různých lékařů téměř každý týden, aniž by trpěli nějakou chorobou, převládají takoví, kteří se chtějí „ulít z práce“. Otázka zní: Co proti takovým?
Zčásti od nich lékařům odpomohl deus ex machina v podobě finanční krize. Lidé se začali více strachovat o své zaměstnání, a to i někteří, kteří si šli dříve radši odpočinout na neschopenku třeba se zády. Další z bývalých štamgastů všech možných ordinací odradily právě poplatky. Těch 30 korun se dá přece utratit příjemněji než u doktora… Ale ti přece zabírají některým lékařům daleko víc času než papírování spojené s poplatky. V případě ošetření na pohotovosti nastává trochu jiná situace. Spousta lidí totiž toto nouzové řešení svých zdravotních problémů využívalo (a stále využívá) i v případě, že jejich zdravotní problém není závažný, jen se jim z nějakého důvodu nechtělo jít ke svému obvodnímu lékaři. Teď opět míním osoby, které se strachují o své místo. Pohotovost by však měla sloužit pouze pro nejnutnější pomoc při takových stavech, jejichž léčba nesnese odkladu, popřípadě tehdy, když je třeba například co nejdříve nasadit ATB, ale bohužel ke smůle nemocného jdou zrovna za sebou svátky a víkend, popřípadě jiný den volna (což jsem měla bohužel možnost několikrát poznat). V takovém případě ale jistě každý radči vydá 90 korun než aby se trápil a riskoval zdraví (život).
Osobně se jednoznačně připojuji k názoru, že bych si některé levnější úkony ráda zaplatila, kdybych pak měla jistotu, že pokud nedejbože onemocním dlouhodoběji a závažněji, bude mi věnovaná nejlepší možná péče. Totéž pochopitelně platí taky o výdajích týkajících se léků. Ať jsou ty na krátkodobá onemocnění klidně dražší, ale jestli budu muset brát někdy nějaký třeba několik let (a nebo i doživotně), chci, abych si mohla dovolit ty nejkvalitnější. Jenže to je utopie a takové situace ve zdravotnictví se v nejbližší budoucnosti určitě nedočkáme.
1… 2… 3… 4… 5… … 60
Obcházení zákona ze strany toho inteligentního pána s motýlkem nám možná zabilo šanci na drobnou pozitivní změnu ve zdravotnictví.
PS: Včera jsem se náhodou podívala na stránku www.upce.cz , neodolala jsem a zkusila se podívat na výsledky přijímaček. Vážení, jsem přijatá! Tak tajně doufám, že na tyto triky nebudu po zapojení do pracovního procesu, které mě v ideálním případě čeká za 3 roky, už náš systém zdravotní péče doplácet nebude (tedy doufat můžu, ale to je tak asi vše…)
