Tak tady se to stalo...

Začalo to tak nevinně. Při cestě ze školy mě napadlo, že bych snad na blog opět mohla přidat nějaký svůj důvtipný postřeh. O chvíli později to vypadalo, že je o tématu rozhodnuto. Inu, o kom se mluvívá, nedaleko bývá. S dotyčnou osobou jsem se na nádraží nikdy neviděla, ačkoliv pravděpodobnost setkání byla poměrně vysoká. A najednou: „Jé, ahoj…“ Onen človíček si jistě domyslí a druhým dechem dodávám, že jsem ho nepomlouvala. Nakonec si ale článek o podobných všem tak důvěrně známých příhodách odpustím. Těsně před příchodem domů mě napadla myšlenka zcela jiná, poněkud závažnější.

Při tomto každodenním přesunu totiž míjím místo, které se před nedávnem stalo nechvalně známým. Nachází se v historickém jádru města a denně kolem projde spousta lidí. Kolik z nich si asi stejně jako já vybaví, že právě tady došlo k tragédii? Myslím, že zvlášť jistá televize referovala dostatečně podrobně a dokonce natáčela záběry z pohřbu ženy, která právě tady byla zavražděna svým bývalým manželem.

Podobné zprávy se na nás valí ze všech stran každý den. Když se podobné neštěstí stane poblíž vašeho bydliště, dostane událost zcela jiný rozměr a to i v případě, že vás s nikým z přímých ani nepřímých aktérů nepojilo osobní pouto. Tím spíš, že o něco později došlo k dalšímu podobně děsivému činu, jehož oběť už ale moji rodiče znali.

Jistě jste si všimli, že jsem ani neuvedla jména. Tohle už za mě v jednom z těchto případů udělala nestárnoucí blondýna připomínající panenku Barbie se svým tolik oblíbeným exotickým kolegou. Nejen oni nám denně přinášejí nejnovější informace o tom, kdo kde podvedl a okradl bezmocnou stařenku, jakým způsobem bylo týráno stádo koní, případně jaká odporná pedofilní zrůda zneužila kolik dětí. Takováto témata pak při konverzaci představují výbornou možnost pro kolektivní přitakávání jaká je to hrůza na tom světě.

Jdu takhle po městě a vzpomínky se mnou. Tady jsem s babičkou chodila krmit labutě. O kus dál jsem o nějaké desetiletí dostala od svého bývalého přítele první pusu a po rozchodu jsem tudy neprošla bez slz. A v tomhle koloniálu jsem si zase kupovala Vlnky, dokud se z něj nestal bar. Stejně tak si při pohledu na kadeřnický salon vzpomenu, jak děsivě může být zpečetěn osud rodiny. Jako memento naplno vykřikující to, na co kolikrát nemáme čas myslet. Je třeba si dát práci a hledat možnosti jak řešit rozpory než vyústí v něco podobně závažného. Na to máme život až příliš krátký i v případě, že ho neukončí někdo, kdo nás měl kdysi rád.