Vědci opíjeli potkany

Vědci opíjeli potkany, aby zjistili, proč máme kocovinu. Tak zněl nadpis článku, který jsem našel na iDnes v sekci Technet.cz  a který popisoval výzkum neurologa Michaela Oshinsky z univerzity Thomase Jeffersona ve Filadelfii. Samozřejmě se jednalo o velice bohulibou činnost, která zaslouží uznání. Ono opíjet hlodavce, to není jen tak. Já bych to dělat nechtěl

ilustrační fotozdroj - iDnes

Zažil jsem opíjení kamarádů, kolegů, či přátel, na kterém jsme se podíleli, i když dnes si nevybavuji, kdo koho tehdy opíjel, ale myslím, že se nám to povedlo všem, jen jsme v tom zmatku ráno zapomněli na výzkum. Také nejsme vědci a nejsme za to placeni. Vlastně jsme si to museli platit sami. Nicméně jsme nepropadli beznaději při neúspěšných pokusech a vědomi si toho, že každý neúspěch nás posouvá dál, jsme po čase zahájili další pokus. Podařilo se nám projít fází veselosti, opilosti i kocoviny. Nutno přiznat, jejich průvodní jevy jsme schopni rozpoznat, ale odborný důvod kocoviny jsme nezjistili. I když nejsme vědci, tak jsme nejspíše sázeli na přemíru alkoholu a vhledem k tomu, že jsme měli žízeň jako trám, tak snad spojenou s dehydratací. Ale jak jsem napsal, nejsme vědci. Na druhou stranu, my jsme pokus prováděli statečně sami na sobě. Jednak nám bylo líto zvířat a tak jsme potom mohli hrdě prohlásit, že náš alkohol nebyl testován na zvířatech, no a pak jsme také žádné k dispozici neměli.

Říkal jsem si, jak asi probíhala pijatika s potkany na Filadelfské univerzitě. Třeba některý potkan není zvyklý a tak začal být protivný už po pár kapkách špiritusu. Ostatní ho posílali do háje, ať se uklidní a raději se s nimi napije na zdraví. A tak si dal říct. Jenže to neměl dělat. Po dalších porcích alkoholu se mu zvedl žaludek a potupně vrhnul. Pak raději zalezl do kouta a tam po chvíli usnul. Mezi ostatními teprve začínala zábava. Jo, kdyby jim profesor dovolil i potkanice, to by bylo. To už by se asi neudrželi a začali se před ní předvádět a zkoušet který z nich bude mít dneska štěstí, že s ní odejde. No jenže byli v teráriu, takže nemohli odejít a navíc potkaní slečny byly oddělené a tak se pánská jízda rozjížděla bez nich. Nikde v článku není, jestli se zmíněný neurolog přidal a popíjel s potkany, ale kdyby se k nim přidal, věřím, že by došel do fáze, kdy si mohl s potkany popovídat a zeptat se jich jak jim je přímo. Hádám, že se ale snažil přistupovat k experimentu přísně vědecky a tak sám abstinoval a jen suše pozoroval a zapisoval. Možná potkanům připadal jako nějaký estébák, který sedí v koutě, naslouchá a dělá si poznámky, které pak použije proti nim. Také se tak stalo. Podrobnosti o jejich dýchánku totiž roztroubil do celého světa. Navíc ráno, když je bolela hlava, jim ten debil ještě svítil do očí a píchal je do obličeje, aby se o jejich bolesti přesvědčil. Divil se pak, jak na to podrážděně reagují. Ať si sám zkusí se ožrat a pak se píchá do ksichtu, jestli mu to bude příjemné. Naštěstí jim dal kofein, i když kafíčko by zřejmě bodlo spíš, a ten jim celkem pomohl. Naštěstí během chlastačky pili i dost tekutin, takže nebyli dehydratovaní. Ale v každém případě si potkani příště raději udělají mejdan bez toho suchara vědce.

Výsledek experimentu byl, že naši kocovinu nejspíše způsobuje acetát, který vzniká v těle dalším zpracováním acetaldehydu. Já osobně jsem rád, že to vím. Sice mi to nijak nepomůže, ani si to ani nezapamatuji a co je nejhorší, pokud se někdy opiju, zřejmě se mi nepodaří se vyhnout tak zvané kocovině. Jediné co se dá poradit, je nemíchat, jíst a pít tekutiny. No a možná také neopíjet potkany, nebo nepít s potkany. A co je nejdůležitější, když už pít, tak s dobrou náladou. Pak se i ta kocovina lépe snáší.