Bílá samota

Proč je mezigenerační solidarita je skvělý nápad. A příběh na závěr.

Ministr Nečas přišel s návhem, aby rodiny přispívaly na pobyt svých seniorů v tzv. Léčebnách dlouhodobě nemocných (LDN)
Doufám, že nezůstane jen u toho.

Každý třícátník si při pohledu na graf věkového složení populace musí položit otázku: A kdo mi bude platit důchod? A jaký životní standard si budu moci dopřát?

Právě mezigenerační solidarita je (vedle celoživotních úspor) nejzajímavější alternativou k dramatickému zvýšení daní, posunutí hranice penze nad 80 let nebo znovuzavedení dětské práce.

Klidně si dovedu představit model, kdy by děti mohly podstatnou část penzijní nebo zdravotní daně (neboli sociálního a zdravotního "pojištění") posílat na účet svým rodičům nebo příbuzným.
Zvýšila by se motivace mít více vzdělaných, dobře vydělávajících a slušně vychovaných dětí.

Oslabilo by to některé současné strategie, např. mít hodně dětí bez ohledu co z nich vyroste.

Špatná péče o staré lidi je primárně selhání rodin, protože ty mají své předky na starosti především," říká Petr Nečas - a má pravdu.
A není to jen o penězích.

Mám přítele, který žije tisíce kilometrů od domova. Máma mu umřela když mu bylo deset a táta zůstal na dva kluky sám. Dobře je vychoval, oba jsou vzdělaní, slušní lidé. Na stará kolena otec vážně onemocněl a bylo jasné, že už mu moc času nezbývá.

Přítel mu do nemocnice volal dvakrát denně, jen tak co je nového, i úplné maličkosti a drobné postřehy

Víš, řekl mi, on už vlastně nic nechce. Materiálně mu nemám co nabídnout.
Jediné, co opravdu potřebuje, je aby ve své bílé samotě věděl, že tam venku je někdo, kdo na něj myslí a má ho rád.

A o tom to je.