Obyčejní lidé se po celá staletí setkávali s uměleckými artefakty jen minimálně. S největší pravděpodobností nespatřili za celý život více než deset obrazů, většinou s náboženskou tématikou a k tomu tak dvacet, třicet soch. Určitě znali nazpaměť každičký jejich detail, potkávaje je tisíckrát za život, přesto je dost možná nepřestávali fascinovat.
Tu fascinaci jim můžeme v dnešním převizualizovaném světě jen závidět. Na každém kroku se setkáváme s téměř nekonečným množstvím vizuálních podnětů, většinou vytvořených k reklamním účelům. A většina jich je do detailů perfektně propracovaná, dovedená téměř k dokonalosti. Jak jinak, aby uspěli, musí nás zaujmout, vetřít se do naší paměti. Není pak divu, že jsme si kvůli tomu nadbytku vizuálních podnětů vypracovali obranné mechanismy. Nejen, že nás již výtvarné umění nefascinuje, nejen, že nás nudí, dokonce je naše podvědomí záměrně ingnoruje.
Ono totiž, oproti 3D filmům ve vysokém rozlišení se potěšení plynoucí z pohledu na antickou sochu, byť by byla sebedokonalejší, zdá být tak trochu slabý odvar. Naše umělecké cítění navíc radikálně ovlivňuje grafický software, který produkuje téměř dokonalé vizuální efekty. Ovšem bohužel pouze plastově dokonalé.
Proto vyhlašuji návrat ke kořenům. Proto oroduji za minimalismus. Čím menší rozlišení, čím horší ostrost obrazu tím lépe. Račte si odpočinout u fotografií s barevnou hloubkou 2 až 4 odstínů. Uvidíte, že je naprosto dostačující. Někdy méně znamená více.
Zdroje:
fotografie 1,2,3,4,5,6,9 - Muzeum Ústí nad Labem: Antický sen
fotografie 7: Muzeum pražských pověstí a strašidel, Mostecká 18, Praha 1
fotografie 8: Česká Kamenice - Bratrské oltáře
fotografie 10: Portál domu někde v Praze na Starém městě (omlouvám se, ale už si přesně nevzpomínám, kde jsem to fotil)
fotografie 11: Vladimír Kýn: Vetřelci a volavky - Praha 8 - Famfulíkova
