Stručná historie graffiti

Čmárání po zdech je zábava stará jako lidstvo samo. Vlastně ještě v dobách, kdy žádné zdi nebyli, opočlověk kromaňonský kreslil uhlem po stěnách jeskyně. Nejstarší graffiti vytvořené lidskou rukou můžeme datovat do doby před 15 tisíci lety a najdeme ho v jeskyni Altamira nedaleko přístavního města Satander na severu Španělska. Snad protože tehdy ještě ani písmo neexistovalo, motivem nejsou vymazlené tagy, jaké známe ze současnosti, ale obrazy zvířat.

(viz odkaz)

Od roku 1879, kdy byly tyto kresby objeveny, si přední archeologové lámou hlavu nad tím, jaké pohnutky asi přinutili pratvůrce, nebo chcete-li pramalíře k jejich vytvoření. Vedl jeho ruku hlad? Snažil se vytvořit objekty pro lovecký rituál, nebo dokonce zachytit výjevy šamanských výletů do světa podvědomí? Omyl. Autorem skalních fresek byl adolescent, který se potřeboval nějak vyjádřit. Vtisknout do reality hmatatelný otisk sebe sama. Vykřičet světu ,,Jsem tu!“ Nějak se vymezit vůči starší generaci. Odlišit se od nich - od starší generace. Od nemožného světa rodičů.

A dovedu si představit, že již tehdy to od rady starších nebo od náčelníka pěkně schytal.

Kostky však byly vrženy, jiskérka zažehnuta. Výtvarné umění spatřilo světlo světa. Hudba a literatura se objevili mnohem později a tak jediný způsob, jak se mohl dřímající umělec v lidech projevit, bylo graffiti. Není divu, že té vášni postupem času propadla veškerá populace. Nebylo zdi, která by nebyla pomalována. Nebylo skály, která by zůstala ušetřena. Celá, celičká Zemička byla skrz na skrz počmáraná. End to end. A když lidé vyvraždili mamuty jen proto, aby i mamutovinu ozdobili svými tagy, Bůh se dohřál a přišel první trest. Seslal na Zemi potopu. Nejdřív však vyzval jediného muže, který nikdy nevytvořil ani jediný tag, jediného nevinného, Noeho, aby postavil archu a ubytoval na ní po páru všechna zvířata. Známou to Noemovu archu. Ani ona však nezůstala od graffiti ušetřena. I Noe té čmárací vášni nakonec podlehl a jeden tag přece jenom vytvořil. Plácnul ho na příď té archy.

Proč si myslíte, že každá loď nosí na přídi své jméno? Je to z tradice vůči Noemovu vyvzdorovanému tagu.

Také ve Starém Egyptě bylo graffiti hojným úkazem. Barvičky však byly vzácné a tudíž nesmírně drahé. Pixla modré měla cenu domu, o stříbrné raději ani nemluvme. Taková větší pixla stříbrné stála jako pyramida nebo jako stohlavý harém. Proto bylo zprvu graffiti privilegovanou výsadou faraónů. Dokladem budiž četné hrobky v Údolí králů. Například stěny Tutanchámonovy hrobky jsou do posledního místečka zaplněné graffiti, o nichž se archeologové léta mylně domnívali, že se jedná o obrazy božstev. Osobní Tutanchámonův tag byl dokonce vyveden plasticky tzn. ve 3-déčku a najdeme ho na čele jeho sarkofágu. (viz odkaz)

Egyptská říše dobře prosperovala a tak mohla záliba ve graffiti postupně prosáknout i do ostatních vrstev obyvatelstva. Platilo ale nepsané pravidlo, že každý, kdo chtěl na Nilu něco znamenat, musel mít svoji graffiti značku. A kdo na to neměl, kdo si nemohl dovolit koupit drahé barvičky a pokreslit nějakou zeď, nosil si u sebe alespoň hliněnou tabulku, samozřejmě řádně otagovanou. Postupem času staří Egypťané začali prostřednictvím tagů skutečně zaznamenávat informace. Vzniklo tak první hieroglyfické písmo.

Příběh graffiti pokračoval pochopitelně i v antickém Řecku a Římě. Antičtí writeři se snažili hledat trvanlivější technologie, než byla v Egyptě používaná vodou smývatelná hrudka. Nabízelo se rytí do kamene, bylo však příliš zdlouhavé. Navíc společensky nepřijatelné. To kvůli barbarům, kteří tuto techniku hojně používaly. Jeden takový dochovaný vrytý tag bychom mohli spatřit v chrámu Hagie Sofie v Istanbulu a i když je až z devátého století, pro ilustraci nám postačí. Autorem vrypu byli sice Vikingové, nikoliv Vandalové, ale to je jedno. Barbar jako barbar, staří Římané to podle mně až zas tak nerozlišovali. (viz odkaz)

Bohužel předsudek, že graffiti je barbařina, je ve společnosti hluboce zakořeněn dodnes: i na prahu 21. století bývá graffiti nesprávně označováno jako vandalismus. Za původce zmíněných vrypů však nemůžeme považovat pouze příslušníky kmene Vandalů, kteří svými nájezdy často ohrožovali Řím. Mladí staří Římané určitě rýpali také. Ani bych se nedivil, kdyby Nero, nebo Calligula, byli v mládí též horlivými writery.

V souvislosti s antickým graffiti se sluší připomenout ještě Mínóvův palác na Krétě a k němu přilehlý Labyrint. Pozoruhodná stavba. Stovky čtverečních metrů zdi v jednom areálu. Stavitel komplexu Daidalos určitě nepostavil Labyrint jako bludiště, jak se mnozí historici mylně domnívají, k čemu by také bylo králi Mínónovi bludiště, že? Knósský Labyrint byl postaven jako stavba s maximalizovanou plochou zdiva využitelnou jako pozadí (background) pro graffiti art. Král Mínón byl totiž vášnivý writer, nechal si Labyrint postavit, aby se mohl nekonečně seberealizovat. Bohužel k tomu nedošlo, neboť zlomyslný Poseidón mu jeho záměr překazil a osadil Labyrint nebezpečnou nestvůrou - Minotaurem.

Se zánikem Říše Římské a rozvojem křesťanství však celosvětový rozkvět graffiti začíná upadat. Důvodem byl již zmiňovaný starozákonní příběh o Potopě. Jediný katolickou církví tolerovaný tag byl pochopitelně ten Ježíšův. INRI. Světská moc si však své právo na graffiti nakonec dokázala na církvi vyvzdorovat. Každé šlechtické sídlo bylo ozdobeno rodovými erby - tagy, které se předávaly z otce na syna, z generace na generaci. Nebylo to však ono. Nebylo to to pravé graffiti.

Středověká církev toužila vymítit graffiti z povrchu zemského a téměř se jí to podařilo.

Renesance (znovuzrození) graffiti artu přichází až s koncem 18.stol resp. začátkem 19. století jako průvodní jev buržoazní revoluce. Kapitalismus pomalu nahrazoval feudalismus a tak se na každé druhé zdi začínala objevovat reklama a protože tehdy ještě neexistovaly všechny ty technologické vychytávky, malovala se ručně. Fádní a šedivé zdi tak komečně až ozdobily první nápisy a obrázky. Z původně reklamního sdělení se ovšem vyvinulo něco jiného. Něco mnohem významnějšího pro soudobou kulturu. Nápisy se prostředkem uměleckého sebevyjádření mladé generace, tak jako tomu bylo kdysi v Altamiře na úsvitu dějin. Kruh se uzavřel. Z reklamních tvůrců, vesměs chudých studentů, kteří si kreslením přivydělávali na studia, se rekrutovala skupina prvních novodobých writerů.

Dalším významným milníkem v historii graffiti byl vynález spreje. Ačkoliv se zdá, že sprej je dávným vynálezem, není tomu tak. Myšlenky “vyhánět” kapalinu z nádoby stlačeným plynem se objevují až v 19. století. První zařízení, které tento princip využívalo, bylo patentováno v roce 1829 pány Helblingem a Pertschem a dodnes se používá něco podobného k výrobě sodovky. Starší si budou možné ještě pamatovat na sifonové bombičky.

Za předchůdce dnešních sprejů tak můžeme považovat až patent Nora Erika Rotheima z 23. listopadu 1927. Jeho zařízení obsahovalo ventil a celý hnací systém, který mohl uchovávat a rozprašovat kapaliny. (viz odkaz)

Slibný vývoj graffiti v Československu, kdy za první republiky byli čeští, slovenští a zakarpatští writeři nejnápaditějšími autory v Evropě, zabrzdila druhá světová válka a zejména následná komunistická totalita. Jako každý jiný projev svobodného umění, byl rovněž graffiti art komunisty tvrdě potírán. Vyjímku z hluchého období tvoří jen Pražské jaro a 21. srpen 1968. Pamětníci si možná ještě vzpomenou, že na mnoha místech v centru Prahy bylo lze spatřit nápisy jako ,,Běž domů Ivane“ a pod., které reagovaly na okupaci sovětstkými vojsky a vojsky států Varšavské smlouvy.

Bohužel Václav Havel graffiti zrovna moc v lásce neměl. Patrně preferoval běloskvoucí čistotu zdí a tak si na chalupu na Hrádečku writery nikdy nezval, ačkoliv zde jiným formám undergroundu často dopřával sluchu. A tak se první graffiti moderního střihu u nás objevuje až se sametovou revolucí roku 1989 a to v Praze na Jižním městě. Od té doby nastal neuvěřitelný graffiti boom. Sprejové nápisy a jiné výtvory lze spatřit všude. Setkáváme se s nimi téměř na každém kroku. Na zdech, na ruinách, na mostech, na nádražích, železničních koridorech i na samotných vagónech. Nejenom u nás. I jinde v Evropě, v Americe, Austrálii...(Afriku a Asii jistě nevyjímaje). Staly se celosvětovým fenoménem, neodmyslitelným průvodním jevem například arabského jara 2011.

Už je to tu zase: Není zdi, která by nebyla pomalována. Není skály, která by zůstala ušetřena. Celá, celičká Zemička je skrz na skrz počmáraná.

Postupem času té vášni podlehne veškerá lidská populace. Ruku na srdce, neříkejte, že jste nikdy žádnou zeď nepočmárali. Třeba nápisem ,,Martin miluje Katku." Tak vidíte.

(připojuji pár fotek ze svého archivu jako ukázku toho, že mezi těmi cákanicemi lze také objevit pár celkem zajímavých kousků)