,,Proč to děláš? Jaký to má vlastně smysl?“ Zeptal se mě kdysi jeden člověk a já jsem tenkrát nevěděl, co mu na to mám odpovědět. Jen jsem pokrčil rameny.
Dneska už jsem chytřejší. Jediná věda, která je schopna dát uspokojivou odpověď na tak zákeřnou otázku, je psychologie. Dříve, než se však ponoříme do hlubin psychologických úvah, začneme tím, že si rozebereme motivaci tazatele.
Takže, jestliže se někdo ptá po smyslu libovolné lidské činnosti, nejspíše automaticky předpokládá, že každý, byť sebeelementárnější lidský úkon musí mít nějaký racionální podklad. Tak určitě, nikdo nechce zbytečně mrhat svými schopnostmi, energií, ani časem. Okopáváme-li záhon, okopáváme jej, abychom vypěstovali okurky. Chodíme do práce, abychom vydělali nějaké peníze. Hrajeme si s dětmi na indiány ve snaze efektivně předávat znalosti a zkušenosti mladším generacím. Daný tazatel pak rovněž jistě shledává užitečným si stanovit pro jednotlivá odvětví a procesy lidského snažení strategie, vytyčit cíle, postupné dílčí mety, které nejlépe odpovídají atributu ,,míti smysl“ a které je potřeba na cestě k cíli pokořit. Nejodhodlanější a nejzarputilejší dobyvatelé vytyčených met pak získávají VIP vstupenku do elitního klubu ,,horních deseti tisíc.“ Náš tazatel k nim jistě vzhlíží s neokázalým obdivem a zpravidla nebere ohledy na to, jakých prostředků bylo na cestě vzhůru použito.
Pátráme-li však po faktorech ovlivňující tento nejrozšířenější a nejúspěšnější model životního stylu, překvapivě zjistíme, že se jedná o odezvu na traumata způsobená porodem. Na základě tohoto zjistění pak můžeme konstatovat, že životní strategie ,,získávání výhradního sociálního postavení a hromadění majetku“, tolik typická pro lidský druh, je v jistém smyslu patologickou poruchou. Detailnější vhled do problematiky nabízí profesor St. Grof ve své knize ,,Holotropní dýchání“. Nedokázal bych to formulovat lépe, proto si dovolím citovat:
,,Když člověk v rámci procesu sebezkoumání dosáhne perinatálních zážitků, najednou odhalí, že problém neautentičnosti dosavadního života se nevztahuje pouze na jednotlivé segmenty, ale na celý způsob jeho existence. Ke svému překvapení a úžasu zjišťuje, že se celková jeho životní strategie ubírá nesprávným směrem a nemůže mu přinést naplnění. Příčinnou toho je skutečnost, že tato strategie byla motivována strachem ze smrti a ovládána nevědomími silami, jež se vztahují k biologickému porodu. Tuto apokalyptickou událost z úplného počátku našeho života jsme sice přežili, avšak nepodařilo se nám ji adekvátně zpracovat a integrovat. Pořád v sobě neseme nevědomí pocit, že jsme něčí obětí, kdesi uvězněni a v neustálém ohrožení. Tento hrozný boj o vlastní narození jsme sice ukončili anatomicky, ale nikoliv emočně. Jako by se jistá významná část naší osobnosti stále ještě snažila vší silou vysvobodit se ze spárů nástrah porodních cest.
Je-li vědomí pod silným vlivem latentních vzpomínek na zápas v porodních cestách, přicházejí pocity neklidu a nespokojenosti se současnou situací, například na nespokojenost s fyzickým vzhledem, nedostatek hmotných statků, neodpovídající sociální postavení a vliv, nedostatek osobní slávy a moci atd. takový člověk cítí, stejně jako dítě uvízlé v porodním kanálu, že je třeba drát se dále kupředu a někdy v budoucnu si vydobýt lepší postavení. Ať už je současná realita jakákoliv, nikdy není dostatečně uspokojivá. Naše fantazie nám neustále vytváří obraz šťastnější budoucnosti a zdá se nám, že pokud ji nedosáhneme, budeme se neustále připravovat na lepší zítřky a skutečný život nás zatím bude míjet. Výsledkem takové strategie je životní model, který psychologové přirovnávají ,,k běhu krysy uvnitř rotujícího kola“. V podstatě se jedná o strategii, která je předem odsouzena k nezdaru, neboť není schopna poskytnout uspokojení, jež se od ní očekává. Pokud se nám přece podaří dosáhnout cíle, nebude to mít na naše pocity žádný velký vliv, neboť ty jsou stejně mnohem více pod vlivem situace odehrávající se v nevědomé psyché než úspěchu dosaženého ve vnějším světě. Přetrvávající nespokojenost pak zdůvodňujeme tím, že jsme si stanovili špatný cíl, anebo že jsme nebyli dostatečně ambiciozní, na což obvykle reagujeme přehodnocením svých plánů a vytyčením nových cílů.
Nahlížíme-li však na tuto strategii, jako na důsledek traumat způsobených porodem, zjevně ji musíme odsoudit jako nesprávnou, neboť není schopna dostát svým ambicím a zajistit trvalé štěstí. Z globálního hlediska toto scestné myšlení zodpovídá za zcela absurdní a bezohlednou honbu za bohatstvím a mocí.“
Jistě nemusím dodávat, že pacientů postižených touto psychopatologickou poruchou běhá po světě hodně a protože jsou díky svému postižení nejambicioznější, nejcílevědomější a neštítivší se žádných prostředků, bohužel vítězí a v sociálních hierarchiích získávají ty nejprestižnější místa.
A já se ptám, proč by tito jedinci měli mít tak zásadní vliv na chod lidské společnosti a tak zásadním způsobem ovlivňovat životy těch ostatních ,,zdravých“ lidí?
Jenom protože je matka při porodu poněkud přidusila?
Jak z toho ven? Pan profesor Grof ve zmiňované knize nabízí řešení. Jako příklad takového řešení uvádí čínský filozofický směr taoismus. Ve stručnosti: nemáme se příliš upínat na hmotné statky, životem jen tak proplouvat, omezit své potřeby jen na to nejnutnější. S tím nezbývá než souhlasit. Úplně klidně se přiznám, že už léta netoužím po ničem jiném, než kráčet po takové cestě. Jenomže jsem zjistil, že to v českých zeměpisných šířkách není v praxi proveditelné. Neuražte se, ale česká populace je chorobou prenatálního traumatu zasažena přímo pandemicky. Vlny egoistických individualit jsou ve zdejších vodách natolik rozbouřené, že by se v nich každý taoistický surfař musel utopit. Nezbývá nám, než drát se s davem vzhůru, lačnit po výdělku a neohlížet se napravo, nalevo.
Nedělejme si iluze. Bez peněz žíti nelze, platiti se tu musí na každém kroku a nemalé částky. Jediná cesta vede dopředu. Bohužel, z toho vlaku řítícího se vpřed vražednou rychlostí nelze vystoupit.
Nemaje jiných alternativ, je-li strategie surfaře ve vodách vezdejších jen naivním snem, vnucuje se otázka, jaký pak má ten racionální přístup vlastně ,,smysl“?
zdroje: Stanislav Grof, Christina Grofová: Holotropní dýchání, Nová cesta k sebeobjevování a léčení
