Seance nevěřících psů

Někdo chodí relaxovat do solné jeskyně, někdo cvičí jógu a mnozí meditují třeba jen nad půlitrem piva. Já chodím na mše. Určitě není náhoda, že křesťanská liturgie obsahuje prvky meditačních technik. Varhanní hudba, kolektivní zpěv, monotonní odříkávání modliteb vás mohou přivést do stavu uvolnění, který by měl vyvrcholit extází při přijímání hostie. Obzvláště, když chodíte na mše pravidelně, vycvičíte se a tím pádem si mši víc ,,užijete“. Zrelaxujete hlouběji.

Nejinak tomu mělo být i o Štědrém večeru, kdy jsem se chystal na ,,půlnoční“ mši; oficiálně zvanou Vigilie narození Páně. Zatímco zbytek rodiny sledoval v televizi Pelíšky, přemohl jsem chvilkový záchvěv lenosti a vyrazil do náruče štědrovečerní tmy. Nutno přiznat, že jsem měl tou dobou v sobě láhev muškátu a tak jsem pro tentokrát ani žádné hluboké meditativní zážitky neočekával. Spíše jsem chtěl poděkovat za to, že žijeme v době hojnosti a blahobytu. Ale kdo ví, možná se mi jen chtělo vypadnout na vzduch.

Aby byl můj meditativní prožitek co nejhlubší, snažím se striktně dodržovat pravidla hry. Dokonce do takových detailů, že před mší obvykle nevynechávám ani Přípravné modlitby. Uvedou mě do atmosféry, naladí na tu správnou vlnu. Samozřejmně, že si je nepamatuji nazpaměť. Předčítám si je potichu, jsou na konci husitského kancionálu.

Zatímco jsem si tedy četl:

,,Náš Pane! Ty jsi má pomoc. Ty víš, co jsem a co dělám. Ty vidíš do mého srdce...“

... stoleté dřevěné lavice se plnily dalšími příchozími. Vonilo kadidlo a mě se pomalu snižovala tepová frekvence. Když v tom si přede mně sedla atraktivní blondýna. Zaujal mě zejména její podivný účes. Model splihlý punk, ale umytý a dokonale učesaný. Hlavu měla oholenou na ježka, jen na pravé straně plandal pramen jemných, světlých vlasů. Krásně voněla. Její vůně, mísená kokosovým sprchovým gelem, rozrážela do té chvíle dominující vůni kadidla a mně rozptylovala hříšnými myšlenkami, jež ve mně evokovala. Feromony mě naprosto vytrhly z koncentrace. Bezprostřední blízkost její odhalené šíje vše jen podtrhovala. Jednotlivé řady lavic byly od sebe vzdálené sotva půl metru. Nemohl jsem se soustředit, než na myšlenku, že bych chtěl tu šíji vášnivě líbat. Dlaní čeřit toho blonďatého ježka, konečky prstů rozčesávat onen pramínek jemných vlásků. Samozřejmě, že jsem se snažil svůj náhlý záchvat sexuální touhy potlačit. Nehodilo se ani, abych ji oslovil. Avšak čím víc jsem se snažil zahnat své hříšné myšlenky, tím to bylo horší.

Naštěstí začala mše. Varhany se velebně rozezněly a kolem důstojně prošel pan farář s paní farářkou. Všichni jsme povstali a zpívali koledu ,,Nesem vám noviny...“ Ukázalo se, že ta žena přede mnou je trošku při těle a to já zas nemusím. (ale ta její vůně, ta byla fakt dráždivá). Další průběh mše už probíhal více méně standartně a já posílen drobným vítězstvím nad pokušením, jsem se pomalu, ale jistě příjemně meditavně ukolébával.

Ovšem až do doby, než přišlo druhé rozptýlení. Druhá ťafka podpásovka. Při druhém čtení, pan farář četl, jak už se tak o Vánocích obvykle čítává, z proroka Izajáše, kapitoly deváté. Cituji:

,,Lid, který chodil v temnotách, veliké světlo uvidí. Těm kdo žili v zemi stínu smrti, světlo zazáří.......“

mimoděk jsem si prohlížel lidi, kteří byli kolem. Sešli jsme se tu dnes v hojném počtu. Avšak osazenstvo bylo trochu jiné, než jsem byl zde zvyklý vídávat.

„…....bude mu dán syn. Na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván podivuhodný rádce, mocný bůh, otec věčnosti, kníže pokoje....“

V tom se jeden pán uchechtl. Rozlítilo mě to. Seděl ve stejné lavici, mohlo mu být tak padesát. Prošedivělí, leč statný, jistě v dobré kondici. Oblečen v kožené bundě, na zápěstí zlaté hodinky. Typ člověka, kterého bych tady nečekal. Typický uživatel moderních konzumních výhod a střadatel prachů. Proč sem, sakra, chodí, když mu příjde Izajáš k smíchu? Aby se bavil na účet druhých? Pocítil jsem krátký záchvěv nenávisti k tomu neznámému člověku, což je určitě špatně. Uvědomil jsem si svou chybu, když jsem vzápětí pohlédl vpřed na oltář; do tváře umučeného na kříži a zastyděl jsem se.

Bohužel, takových osob tady dnes bylo víc. Poněkud ateisticky zaměřených spoluobčanů, kteří do kostela zavítají jen zřídkakdy, možná jen výjmečně. Nanejvvýše tak jednou za rok na Vánoce. Říkám jim ,,nevěřící psi.“ (nebojte, ne, nemyslím to vážně, i když přiznávám, že jsem si tento výraz vypůjčil od muslimských fundamentalistů, používám jej spíše jako karikaturu.)

Krédo bylo tristní. ,,Věříme v boha jednoho...“ odříkávalo jen pár věrných. Musel se přidat i pan farář, aby se to mumlání neutopilo v šumu praskajícího ohně knotů svíček. Obvykle to nedělá, jen hrdě naslouchá svým ovečkám. Musel jsem se přidat i já. Obvykle krédo neodříkávám, protože ho, jak jinak, neumím zpaměti. Tentokrát jsem si dal tu práci a nalistoval jsem ho na konci kancionálu. Musel jsem si dát záležet na intonaci a přednes, aby to znělo důstojně a hrdě, protože jsem byl opravdu dobře slyšet. Můj přednes nezanikal v davu jiných recitujících, jako obvykle zanikává. Dnes po mě dav naopak pokukoval, jakoby hleděl na něco nepatřičného, nebo stydlivě zaríval pohled do podlahy, aby se na mě vůbec dívat nemusel.

Žijeme v podivné době. Chodíme o Štědrém dnu o půlnoci do kostela, aniž víme proč. Jen z tradice. Jen proto, protože se to tak na Vánoce dělat má. A když už jeden ví, proč tam chodí a vyznává svou víru nahlas, aby si připadal jako exotický, abnormální úkaz.

Nakonec to dopadlo dobře. Otčenáš již znala a odříkávala většina. Přijmout tělo a krev Kristovu (hostii namočenou ve víně) nás přišlo také celkem dost. A já jsem v sobě kromě meditivní relaxace objevil ještě jeden pocit. Necítil jsem už nic negativního. Ani sexuální potřebu, ani nenávist, dokonce už ani alkoholové opojení. Celá ta záležitost s půlnoční mší pro mě najednou získala nový, hlubší význam, totiž pevnější sounáležitost s Kristem; snam kvůli tomu odrecitovanému Krédu.

Má duše se mi pak zdála být tak nějak čistší - bezelstnější. A veselejší. Snad.

Zdroje: Bible, Zpěvník Církve Československé husitské