Schrodingerův bůh

polemika s knihou Tomáše Halíka Divadlo pro anděly - život jako náboženský experiment.................

Knihy úvah a esejů by měly být inspirující. Při nejmenším by čtenáře měly nutit přemýšlet nad daným tématem, popřípadě s ním i polemizovat. Přeborníkem v tomto oboru je pan profesor Halík. Píše poutavým jazykem, srozumitelně argumentuje, fundovaně a přitom se nesnaží oslnit čtenáře svými znalostmi. Dané téma umí dokonale zpracovat, přitom ale zbytečně nekličkuje, nepřeskakuje chaoticky z argumentu na argument. Kráčí přímou, nejkratší, cestou k pointě. Proto mám jeho knížky tak rád a často se k nim vracím. A přesně, jak jsem napsal na začátku tohoto odstavce, mívám při četbě nutkání k textu dodat cosi svého, doplnit, upřesnit nebo jen přikyvovat, radostně zvolat, ano je to tak, souhlasím, protože…

Nejinak tomu bylo i nad knížkou “Divadlo pro anděly, kterou právě teď dočítám. Pan profesor Halík v ní konečně vyznává, co je předmětem jeho víry, v jakého boha vlastně věří. Viděl jsem ho jednou v nějakém diskuzním pořadu na ČT24. Vysvětloval zde tím svým laskavým uklidňujícím přednesem, proč, podle jeho názoru, v dnešní populaci ubývá věřících. Lidé prý mívají o Bohu zkreslené představy. A pak začal vysvětlovat, jaký Bůh není a že on by v tyto iluzorní bohy také asi neuvěřil. Nad onou televizní debatou visela otázka, v jakého boha tedy pan profesor věří, avšak tehdy zůstala nezodpovězena. Na odpověď jsem čekal několik let. Dostalo se mi jí tedy až nyní, v této knížce.

Shodou okolností jsem také nedávno četl knihu “Tao fyziky” od Fritjota Capriho, která se rovněž zabývá tezí, jak skloubit exaktní fyziku s duchovními a teologickými tématy. A tak se to stalo. Najednou mi argumentace obou autorů začala splývat. Čím více jsem se do Halíkovi knihy začítal, čím hlouběji jsem se do jeho výkladu náboženské problematiky nořil, tím více se mezi řádky vynořovaly souvislostí mezi katolickou teologií a kvantovou fyzikou. Nakonec jsem jich nalezl celou řadu. Rád bych se o ně s panem profesorem podělil, ale protože v osobní setkání s tak významnou osobností nemohu ani doufat, podělím se o ně zde s vámi, zde na blogu. Pojal jsem to tak trochu jako dialog, fiktivní interview. Kurzívou jsou níže vyvedena slova páně Halíkova, citované z knihy Divadlo andělů, obyčejným písmem pak moje komentáře.

Křestanská víra nabádá touhou po poznání absolutna k eschatologické trpělivosti, k pokoře poutníků. Apoštol učí, že vše, co můžeme vědět o Bohu, o horizontu horizontů, o celkovém osmyslujícím kontextu, je jen hádanka, jen odraz v zamlženém zrcadle, jen podobenství.

Analogicky vědci rovněž přiznávají, že nalézt vyčerpávající a všezahrnující fyzikální teorii o hmotě, světě, vesmíru a vůbec je zhola nemožné. Každá vědecká hypotéza je prý předem odsouzená být pouhou aproximací, která může vysvětlit jen určité aspekty skutečnosti. Příkladem budiž Newtonova teorie gravitace. Ve skromných pozemských podmínkách (a ještě tak v podmínkách Sluneční soustavy) poměrně přesně popisuje vzájemnou interakci hmotných těles, avšak její dosah je omezený. Funguje pouze tehdy, pokud jsou gravitační pole slabá a rychlosti nízké.

Bůh sám je neproniknutelné tajemství, Boha nikdo nikdy neviděl. Pramenem víry je Boží sebezdělení v Písmu a tradici, tedy Bůh sám jakožto oslovující Logos. Slovo však nutně naráží na omezenou schopnost naslouchat, chápat ho a vyjádřit.

Jenže za poslední století se neproniknutelným tajemstvím stala také exaktní fyzika. Začala k nám totiž promlouvat kvantovým jazykem. Jazykem plným bizarních termínů, tajemných výrazů, jako by přebírala rétoriku čarodějů. Stalo se to při hledání základního stavebního kamene hmoty. Určitě ten příběh znáte. Elementárními částicemi byly nejprve atomy, ty pak byly rozpitvány na elektrony, protony a neutrony. Ani ony však neodolaly a byly demontovány na kvarky. I ty však přišly o svou integritu, jsa rozmazány strunou. To už jsme se ale ocitli ve světě podplanckovských délek. Další zkoumání je zhola nemožné, narážíme zde totiž na limity na měřících metod. Protože pokud se díváme, respektive  pozurujeme-li zkoumaný objekt, bombardujeme ho fotony popřípadě jiným druhem sond a vyhodnocujeme obraz získaný odrazem těchto sond. (na tomto principu se pracuje i v částicových urychlovačích). Jenomže výzkum dospěl již do takových hloubek reality, rozměry zkoumaných objektů jsou tak titěrné, že i takový foton je vedle nich obrovský. Z jeho odrazu už tedy nemůžeme vyvozovat zhola nic. Zbývá tedy jen matematická teorie, hra s čísly, která může, avšak nemusí odpovídat skutečnosti. Tedy stejně jako onen Logos, může, ale nemusí být předmětem naší víry.

Je třeba zdůraznit, že ve skutečnosti neexistují jen dvě polohy - víra a nevíra. Málokdy se tyto dva různé vztahy k bohu vyskytují ve své zcela čisté poloze.Většina z nás osciluje mezi vírou a nevírou. Věřící není nikdy úplně věřícím, je nemožné, aby nikdy nepoznal chvíle nejistoty a úzkosti, v nichž se připojuje k nevěřícímu, a naopak zase nevěřícího může oživovat víra, kterou v sobě chová, která ho podpírá, aniž by byl schopen si ji uvědomovat

Věřící není nikdy úplně věřící, protože leckdy také jemu se v hluku světa (nebo v oněch chvílích nejistoty a úzkosti) či vinou jeho vlastní nepozornosti, ztrácí onen oslovující hlas…

Na druhé straně i ten, kdo se deklaruje jako nevěřící, zdaleka proto ještě nemusí být nutně hluchý vůči oslovení z “hloubky” života.

Stojí-li za oním hlasem či oslovením Bůh, pak dalo by se říct, že existenci Boha v daném konkrétním místě (tedy v konkrétní lidské mysli) nelze s určitostí potvrdit, ani vyvrátit. Dle pradávného aforismu, nebo chcete-li laciného vtipu, totiž Bůh každopádně existuje, tedy alespoň v myslích věřících. Vyjádřeno jazykem kvantové fyziky; s určitou mírou pravděpodobnosti bůh sídlí v každé hlavě. Analogicky: výskyt částice v konkrétním bodě časoprostoru můžeme jen předpokládat, lze ji vyčíslit pouze amplitudou pravděpodobností. Nelze ji v daném bodě lokalizovat se sto procentní jistotou; zároveň je však rozmáznutá po celém myslitelném vesmíru; vyskytuje se paralelně v každém bodě časoprostoru, i když většinou neskutečně malou, hustotou pravděpodobnosti.

Věřit, dát šanci víře, neznamená zbavit se rozumu, nýbrž zpupnosti rozumu; dát prostor víře předpokládá osvobodit se od iluze, že hloubku pravdy můžeme uchvátit svým věděním. Hrozím se zpupnosti víry ignorující hlas kritického rozumu, stejně jako zpupnosti sekulárního rozumu pohrdajícího duchovním a mravním poselstvím víry. Vidím v těchto dvou zaslepenostech a jednostranostech - které se odtrženy od sebe navzájem napadají, provokují a přitom nevidí, jak hrozivě jsou si vzájemně podobné. Křesťanská víra a sekulární racionalita se navzájem nutně potřebují.

Máme tu dvě rozdílné veličiny, rozum a cit, víru a vědu, racionálno a duchovno, dva aspekty téže entity tj. lidské mysli. Dva zdánlivé paradoxy, které ale mohou koexistovat, být jen různými vlastnostmi téhož. I když si odporují, jsou vzájemně provázané. Podobně se vlastně  chová světlo, kvanta elektromagnetického záření a tedy jakákoliv elementární částice. Lze je považovat za částice, zároveň se chovají jako vlnění. Ani zde se však oba paradoxy nevylučují. Dvouštěrbinový experiment jasně potvrdil, že částice hmoty, například elektron je třeba považovat jak za částici, tak i vlnu zároveň. (Prosím nezaměňovat s vlnou na vodní hladině, kde oscilují shluky částic, tedy molekuly vody. Elektron není součástí vlny, je vlnou sám o sobě) Nikdy jsem to úplně nepochopil, přesněji řečeno nikdy jsem se s tímto tvrzením úplně nesžil, pak mi ale kdosi vysvětlil, že se o to ani nemám pokoušet. Mám to prostě přijmout jako fakt, uvěřit...

Cílem dialogu víry s nevírou nemá být triumf nad ateismem, nýbrž prohloubení víry tím, že obejme a integruje i to, co je bolestnou pravdou jistého typu nevíry, ateismus bolesti a ateismus protestu, totiž zkušenost s boží skrytostí. Tu je totiž možné interpretovat buď (ateisticky) jako “smrt Boha” nebo (mysticky) jako “boží odmlčení.

Zaměřuji se více na způsob víry než na obsah víry. Zajímá mne více to, jak člověk věří, než to, čemu věří. Víra a nevíra (respektive různé verze víry) nejsou pro mne soubory přesvědčení o metafyzických otázkách...

Je to vlastně takový princip neurčitosti. Profesora Halíka tedy zajímá spíše způsob víry, jiné teology spíše obsah. Zřejmě nelze preferovat oba fenomény najednou. Stejně tak je to s hybností a polohou částice. Dle Hiesenbergova principu neurčitosti nikdy nelze změřit současně hybnost a polohu částice. Překvapivé je, že princip neurčitosti neplyne z nedokonalosti měřící metody, on je prý sám o sobě vlastností hmoty. Tento paradox, další z bizarních kouzel kvantové fyziky, zdá se být v přeneseném významu také součástí úvah věřících..

Bůh, který by mohl nebýt, který by sídlil v jakési sféře nahodilých jsoucen, o nichž bychom mohli vést spory, zda “jsou” či “nejsou” … to není Bůh mé víry. Nevěřím v Boha za skutečností či mimo skutečnost, nýbrž v Boha jako hlubinu skutečnosti. Přichází-li Bůh ke mně jako “možnost z říše nemožnosti”, jako otevřenost skutečnosti do hloubky a šíře přesahující mé možnosti, pak já stojím před možnostmi toto pozvání přijmout nebo se mu uzavřít, ale nikoliv před zbytečnými a zavádějícími spekulacemi, zda a kde a jak tato výzva (či jakási bytost) existuje. Sama otázka po existenci této vzývající možnosti (zda snad by měla být někde jinde, než kde ji zakouším) mi připadá jako poněkud absurdní abstraktní spekulace. Hledat za Bohem, ještě něco dalšího (nějaký předmětně zachytitelný subjekt) by znamenalo stát se obětí zvěčňujících představ o Bohu (včetně antropomorfních projekcí, které zapomínají, že i pojem osoba, aplikován na Boha, je pojem analogický, nikoliv popisný)

Je to skutečně těžké, uvěřit v existenci něčeho, co nikdy nebylo fakticky pozorováno. Bůh je určitě nehmotný, zároveň však vše hmotné ovlivňuje. Není nikde, zároveň je všude. Fyzik Schrodinger by řekl, že se nachází v superpozici dvou stavů. Vlnová funkce popisující existenci Boha kolabuje až ve chvíli, kdy člověk jde, otevře krabici s kočkou, radioaktivním nuklidem a jedem a vidí, zda Bůh žije, nebo je mrtvý.

A právě proto, pane profesore Halíku, se mi zdají  oba principy, myšlenkové postupy tak podobné. Tedy Vaše ctěné teologicko-filozofické úvahy a hypotézy, které používá fyzika a které lze zastřešit pojmem kvantová mechanika. Pokud se nemýlím a pokud i vy v tom vidíte určitou analogii, tak to může znamenat dvě věci:

Za prvé: Ony myšlenkové postupy vycházejí archetypálně z lidské psychiky, tedy té části, kterou máme všichni společnou. Prostě a jednoduše, lidský rozum se nikdy nedokáže dobrat definitivní pravdy, byť by o to usiloval sebepoctivěji, neboť ta je ze své podstaty vždy relativní. Rozum je navždy odsouzen sklouzávat ke kompromisům dualismu,  paradoxů, principů neurčitosti či vlnové pravděpodobnosti, byť by zkoumal jakýkoliv objekt, hmotou počínaje Bohem konče…

.. anebo by to mohlo znamenat a to je ta druhá možnost, že jsme v rámci kvantové mechaniky nalezli vyšší princip, skrze nějž je Bůh skutečně přítomen v každé částečce hmoty, v každém bodě časoprostoru. Tělo-hmota-člověk  konečně nalezlo svou mysl-boha-stvořitele.  Jinými slovy, kvantová fyzika by mohla být razítkem na hypotézu stvořitele, spojnicí mezi vědou a teologií, materialismem a náboženstvím, racionálním myšlením a mystikou.