Plastic people pro mě vždy byly zosobněním odvahy a vzdoru proti totalitnímu režimu, ale až do nedávna jsem od nich nic neslyšel. Proto, když se objevila celá kolekce jejich alb na pultech jednoho nejmenovaného výprodejového obchodu, neváhal jsem a pár kousků si koupil. Sotva jsem pak dorazil domů, hned jsem jedno z nich hrdě zasunul do věže, pro poprvé jsem si vybral Pašijové hry, pohodlně se usadil a že se nechám unášet líbivými tóny. Namlsán skvělým Krylem, jehož písně shledávám veskrze geniálními a kterého jsem si imaginárně zařadil do stejné kategorie protest songu z období ,,kulturního temna“ sedmdesátých let. Těšil jsem se na přinejmenším srovnatelný hudební zážitek...
(chvilka napětí, než se naloadovalo CD)
...a procitnul jsem.
Poctivě musím přiznat, že jsem byl totálně překvapen. Nic podobného jsem v životě neslyšel. Mé představy byly úplně mylné. Plastic people v žádném případě nelze srovnávat s líbivými melodiemi, tolik typickými pro českou hudební scénu let sedmdesátých, s Krylem nebo Kubišovou mají společné opravdu jen to časové období. Nemůžeme je srovnávat ani s tehdejšími idoly západní civilizace jako byli například Rolling Stones nebo Deep Purple a konečně se o nich nedá tvrdit ani, že by předběhli dobu a byli jakýmsi českým punkovým předvojem, něco ve stylu Sex Pistols. Plastic people of the Universe se nedají zaškatulkovat nikam a to se mi na nich libí nejvíc. Byli svý. Osobití. Neopakovatelní. (a pořád ještě jsou, i když už hrají bez svého frontmana Mejly Hlavsy).
O Plasticích jdou zvěsti jako o základním stavebním kamenu českého undergroundu. Zanechali po sobě unikátní otisk. To se o většině moderních kapel rozhodně říct nedá. Originalita se dnes moc nenosí. Bohužel, ani u těch kapel, kteří o sobě proklamují, že alternativní jsou, ba i u těch nejalternativnějších, mívám nezřídka pocit, že jsem něco podobného už někdy v životě slyšel. Ne tak v případě Plastiků; shledal jsem je být absolutní alternativou úplně ke všemu hudebnímu marastu, který mi kdy prošel ušima.
,,Co je to za hrozný skřípání?“ Cituji nevinnou oběť mého svobodného poslechu, vlastní manželku.
,,To jsou Plastic people of the Universe,“ oznamuji ji se zvláštní důrazem na to ,,dý“ a s přehrávanou pompou, za kterou by se nemusel stydět ani Rosák v nejlepší formě.
,,Prosím tě, vypni to, to se nedá poslouchat,“ úpěnlivě žadoní.
Nevypínám, ale až do konce cédéčka se stydím. Mohl bych si klidně myslet, že tomu nerozumí, že je jen tuctová ženská, ale neudělám to, protože ona má, na rozdíl ode mě, hudební sluch. Ano, souhlasím, skřípání a vrzání. Však mi také to skřípání připomnělo oblíbené Kristovo rčení, které mi během poslechu asi nikoliv náhodou vytanulo na mysli:
,,Tam bude pláč a skřípění zubů“ (Matouš 8:10; 13:42;13:50;22:13;24:51;25:30)
Přiznávám též mně Pašijové hry od Plastic people na první poslech zněli jako skřípání, prokládáné místo zpěvu nářkem. Ale není skřípání, jako skřípání. Vrzání, jako vrzání. Tohle bylo zajímavé, rytmické vrzání. Nebál bych se použít zdánlivě nelogického přívlastku pěkné vrzání. Vždyť patent na označení „hudba“ nepřísluší jen a pouze romantickým, líbivým melodiím. Nejenom sladké je dobré. Víno mám také raději suché, i čaj je trpký a proto tolik oblíbený. Ostatně na pozadí tak brutálního příběhu, jako je umučení Ježíše Krista by se žádná romantická slaďárna snad ani nehodila.
Naprosto fascinován, pouštím si Plastikové Pašijové hry večer před spaním ještě jednou. Tentokrát již ohleduplně do sluchátek. Zároveň beru do ruky booklet a pročítám si jej. Dozvídám se, že celý projekt vznikl perem Antonína Bílého a Vratislava Brabence jako libreto, které se dokonce dočkalo veřejného přednesu - bylo recitováno 10.dubna 1968 v pražském kostele sv. Martina ve zdi. Do rukou Plastiků se dostalo až v listopadu 1977, kdy se celá kapela znovu sešla po návratu jejich členů z vězení. V bookletu se dále uvádí, že Plastici měli za sebou nepříliš povedený projekt 100 bodů, který byl pro ně příliš politický. Plastic people se navzdory komunistické perzekuci nechtěli nikdy politicky angažovat. Ocitli se tehdy na křižovatce, zvažovali kam dál by měla směřovat jejich tvorba. Směr jim mělo naznačit až zmiňované libreto, které Hlavsu zaujalo natolik, že se jal k němu napsat vlastní hudbu.
Plastic people pak Pašijové hry asi půl roku zkoušeli, aby je předvedli v jediném koncertě. Bylo to 22. dubna 1978 u Havlových ve stodole na Hrádečku. Hráli tenkrát pro zhruba 150 lidí. Pro posledních 150 svobodných lidí v tomto státu. Předskokanem jim tehdy byl třináctiletý Filip Topol, pozdější zakladatel Psích vojáků a bratr spisovatele Jáchyma Topola.
Abych vám přiblížil atmosféru tehdejšího večera, dovolím si z bookletu citovat vyprávění Jaroslava Riedela:
,,Boví měl strach o hlas- pro ty ,svaté' pasáže potřeboval hlas andělský jak z nebe shůry. Tak nám Vašek Havel poskytl nějaká syrová vejce. Jediný Boví měl tolik odvahy, či tolik zoufalství a zkusil to pozřít. Nedopadlo to dobře. Ostatní jsme si dali pivo. No a v tom rozpoložení někdo povídá, že se ještě na plac nejde, protože nejdřív bude hrát nějakej prominentskej disidentskej spratek. Chudák Filípek Topolů, kdyby slyšel, co šlo tehdy na jeho adresu! Byli jsme totiž strašně nervózní, jestli vůbec stihneme vystoupit. Jak lidé přijížděli, referovali o výskytu policajtů v okolí. Byl by to povedenej fór, kdyby místo Plastiků zahrál jen ten nevinný klouček.“
Škoda, že jsem tehdy nemohl být přítomen. Tehdy mi ještě nebyly ani tři roky a navíc jsem se s nikým z přímých účastníků nikdy osobně nesetkal, takže pravděpodobnost, že by mě tam někdo pozval, by byla nulová. Zároveň musím sebekriticky přiznat, že si nejsem jist, jestli bych v sobě našel odvahu se takové párty vůbec zúčastnit. V teple dvacetileté demokracie si, my mladší, už ani neumíme představit, jaké to je stát se terčem komunistické perzekuce a jak drsně justiční zvůle ovlivňovala osobní a rodinný život svých obětí.
Další z účastníků, jeden z Plastiků a autor libreta Vratislav Brabenec hledal i širší historické souvislosti, když celou akci v roce 1995 komentoval slovy:,,Snažil jsem se všem lidem, kteří se na nahrávání Pašijí podíleli, nějak sdělit svou teologii. Byl to pokus o přiblížení křesťanské zvěsti našemu okruhu přátel: Větší dosah jsme neočekávali V té době se však díky naprosto skvělé Havlově diplomacii podařilo propojit osamělé skupiny intelektuálů s undergroundem. Dřív to bylo nemyslitelné-jeden druhému se spíš vyhýbal. Když jsme na Hrádečku hráli Pašije, skončil jsem k velké Havlově radosti u stolu s flaškou ginu s Pavlem Kohoutem.“
Co k tomu dodat? Nic. Snad jen doporučit Plastikovo Pašijové hry k poslechu. Třebaže neznějí tak vymazleně a profesionálně, jako alba úspěšných komerčních kapel, přesto na ně můžeme být náležitě hrdi. Staly se symbolem určitého období našich dějin. Celé to dusno a zoufalství tehdejší normalizační éry, frustrace z komunistické perzekuce a v neposlední řadě nehynoucí touha jejich autorů po svobodě je v nich zakomponována, tak jako je ve víně cítit chuť slunce a země na které réva dozrála a pot vinaře, který ji obdělával. Vždyť i Jan Neruda by ústy krále Karla, kdyby si je mohl poslechnout, o nich jisto jistě prohlásil:
,,Poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:můj sluch je jak známo vybíravý - a našel již v té hudbě zalíbení Víš - zkoumat třeba, ta hudba má svůj zvláštní ráz, zprv trpká zdá se, ale milá zas -my, myslím, se už zaposlouchali!“
zdroje: Booklet k CD The Plastic people of the Universe: Pašijové hry Velikonoční / digital remastered 2008 a Bible 21
