(kompozice:) Únor, plískanice, noc, nekonečná tma....Daniela dopije sklenici vína, jde, vrávorá, běží vilou z proskleného obýváku, vášnivě odhazuje své svršky, posedlá chtíčem, oslepená vášní běží vilou, zámkem běží, spěchá do náruče svého prince, který ji toužebně očekává.
střih…. dopila zbytky vína ve sklenicích hostů, škoda to vylít (oslava padesátin se příliš nevydařila) a unaveně se vrací do pelesti hříchu (ironicky se tomu příměru pousmála) na manželské lože, v slzách i ve vzpomínkách. Ještě TO na něj zkusí, co kdyby náhodou, ale ….je po půlnoci, oba jsou ožralý, František už dávno chrupe jako medvěd; absolutně neprobratelnej a tak TO Daniela nakonec vzdá, aspoň se k němu přitulí. K jeho chlupatejm zádům, přehodí přes něj ručku, (Fra je poblitej, spocenej, načichlej kouřem, žbrblá ze spaní). Daniela procedí mezi zubama ,,Pojď Františku a oprav můj“ a pomalu usíná. Usíná vedle něj a přece neskonale opuštěná. Vyždímaná jak hadr, kterým uklízečka patrně právě vytírá podlahu ve školní kuchyni, ve který ona dělá šéfkuchařku a kam bude muset za několik málo hodin naklusat. Začíná se jí zdát o létu, o jižní Itálii, azurovém nebi, louce.....
,,Únor bílý pole sílí...! povzdechla si Klára, když si dočetla odstavec, který několik hodin plodila. Polilo ji horko. Zamračila se a s morbidně netečnou trpělivostí jej celý označila. Pozadí se z nevýrazné bílé změnilo na laskavou modř (písmena z původně černých zbělala) a pak s chutí stiskla klávesu DELETE. Ani to psaní ji už nejde, jak dřív. Radši půjde na panáka, vyčistí si hlavu. Ráno moudřejší večera. Maličká už stejně spí.
...střih...,,Únor bílý, pole sílí.....brrrr, “ vyprskla Klára při hrůzné představě, kterou v ní vyvolala připomínka toho, že bude muset zvednout kotvy a vyrazit k domovu. Po několika hodinách mlčení a tichého, opuštěného chlastání se ji do nekonečného přívalu sněhových vloček vůbec nechtělo. Ještě pokradmu pohlédla k okennímu parapetu, na nějž líně leč vytrvale usedaly veliké sněhové vločky. Naducané závěje se třpitily ve žlutém světle pouličních lamp, , jakoby pokryté girlandami. Hrobové ticho, které osvětlovaly, však bylo téměř děsivé. Jarní deště na ten parapet alespoň bubnují, tedy je -li plechový.
,,... dopiju a půjdu, ….“
předsevzala si. Prázdný, začouzený bar na předměstí je vcelku útulné doupě ve srovnání s mrazivou nocí tam venku. Vůbec se její nechtělo. Okamžik odchodu, co možná oddalovala. Líně přelévala zlatavou tekutinu svého dnes již pátého bourbonu z okraje na okraj skleničky. Očním kontaktem flirtovala se svým obrazem v zrcadle, jež tvořilo pozadí poličky na sklenice za barem
,, … zajíček své jamce sedí sám....“
vyprskla v přehraném záchvatu smíchu.. Jako by jí společnice v zrcadle počastovala nějakou ironickou narážkou komentující její opilecký pěvecký výstup. Něco se však náhle zaseklo. Její obličej se zkřivil podivným šklebem. Grimasu smíchu rázem vystřídal pláč. Obě nečekaně uronily slzu. Klára i ta za zrcadlem.
,,...nejsem opilá“
na důraz svých slov se přísně zahleděla do očí té druhé. Jako by chtěla sama sebe přesvědčit. Najednou viděla sebe sama ze shora. Vnímala, jak sedí zkroucená na barové židli, lokty nepřirozeně vysoko, položené na vysokém baru, věže ukazováčku a prostředníčku svíraly cigaretu, která dýmem ještě více zahušťovala mlhu už tak dost zakouřeného prostoru. Připadala si jako malá holka, které na pískovišti upadlo lízátko. Tlumené barové světlo, jež mělo vytvářet iluzi intimity, ji ještě víc shazovalo hlubin do prázdnoty.
,,..malá už stejně spí“
smutně si povzdechla. Na svůj odraz v zrcadle se už raději nedívala. Uvědomila si tragikomičnost své samomluvy a zalekla se, že by jí při tom mohli přistihnout cizí lidé. Co by tomu řekli! Ano, co by tomu řekli lidé, že tady sedí sama, nezodpovědná matka, která nechala v bytě samotnou pětiletou dcerku a šla chlastat. Co by stalo, kdyby se Suzan třeba probudila a začala vyvádět, se neodvažovala ani domyslet.
Znovu začala bulet, opřela čelo o předloktí položená na bar, aby skryla obličej ve vlasech. Za chvíli se však uklidnila a začal ji přemáhat spánek. Usínala a vracely se jí hořké vzpomínky na George, Suzaninýho otce. Nemůže na něj zapomenout, i když se už několik let usilovně snaží vymazat jeho obraz z paměti. Vykašlal se na ni, vlastně na ně, když bylo malé 6 měsíců. Odjel si zpátky do Detroitu, pokračovat v kariéře managera, kde se seznámili. Alimenty posílal slušný. Na ni a na malou,......nemusela dělat, měli se dobře..... Mohli si koupit, na co si vzpomněli....... Jezdili si v pontiacu....Přesto nebyly šťastné....Něco jim zde v americkém zapadákově chybělo....Rodina.....T-áááá-t-....
,,Vzbuďte se, už bychom rádi zavřeli. Jsou tři ráno!!!..“
Nešetrně do ní strčila barmanka. Snažila se jí slušně naznačit, že už by měla vypadnout. V tónu jejího hlasu však zaznělo něco, co se snažilo naznačit, že pokud neuposlechne, příští výzva už bude mnohem, mnohem důraznější. A mnohem méně zdvořilá.
,, tak mi to spočítejte“
sáhla do kabelky pro peněženku. Mezitím ji byla zdělena suma. Bylo vidět, že barmanka to už má spočítané předem. Nejspíš se už taky těší do postele. Klára velkopansky zaokrouhlila, zaplatila padesátidolarovkou, s omluvným gestem se navlíkla do kabátu a vypadla. Jakoby by se propadla z ticha zahuleného opuštěného baru do ještě větší, děsivější nicoty. Sníh křupal pod nohama. Mrazivé nádechy ji bodaly v plicních sklípcích, což ji kupodivu osvěžilo. Avšak probralo ji to z laskavé, tupé opilosti. Vykřikla do mrazivé noci:
,, Halóóó, Je tu někdo?“
A pak znovu a znovu. Nikdo se neozýval. Nikoho ani nehledala, nikoho neočekávala. Nedoufala, že v této propasti ticha někoho potká. Těmi výkřiky vlastně jen instinktivně vzdorovala dusivému tichu. O to větší překvapení ji čekalo, když ho spatřila.
,,Ty vole, je to von?!“
přízrak na lavičce. Nebohý člověk, choulící se do kabátu a třesoucí se zimou. Seděl na lavičce pod lampou a pomalu zapadal sněhem. Kolem černá tma, scéna z divadelního jeviště, kde reflektory osvětlují herce, aby podtrhli důležitost monologu, který se právě chystá pronést.
,, Odkud já jen toho chlapa znám?“
Ptala se Klára sebe samé. Mžourala, aby v tom spoře osvětleném místě rozeznala detaily obličeje. Opilecká nerozvážnost a neodolatelná ženská zvědavost ji k němu přibližovaly. Neomaleně a neopatrně . Konečně si vzpomněla. Francis. Byl to šok. Ihned naskočily výčitky svědomí.. Kde ten se tu vzal? Kdysi spolu pracovali u stejné firmy, jako asistentka ředitele musela asistovat i u toho, když ho nakonec vyhodili. Už je to deset let. Francis tenkrát reklamoval větu, která se mu nezdála, když podepisoval výpověď. Klauzule o roční mlčenlivosti o záležitostech, jež jsou předmětem podnikání zaměstnavatele. Ta věta mě může podle amerického práva dostat na rok do kriminálu, argumentoval tehdy.
,,Hi, Francis . Do you remember?“
sedla si vedle něj, nedbajíc sněhové závěje na lavičce a vzala jej kolem ramen. To ona ho tenkrát nakonec donutila, překecala, aby to i přes své výhrady podepsal. Výčitky svědomí doslova spalovali její duši. Ta klauzule ho tedy přece jenom dostala do kriminálu. Neměl na výběr, nemohl jít dělat něco jiného, jiný obor, nic jiného totiž ani neuměl a to ho nakonec sejmulo. Rok v kriminále ho nalomil, cejch trestance pak dorazil. Nikdy už žádný pořádný džob nedostal. Stala se z něj špinavá, smradlavá troska, (teď to ucítila), a ona na tom nese svůj podíl viny. Ihned ji poznal a stydlivě uhnul pohledem. Totálně zlomenej a styděl se, za sebe, tím víc, že ho někdo poznal, v týhle prekérní, houmlesácký situaci. A k tomu ještě zrovna Klára.
,,I´m so sorry, Please, please, forgive me........“
mlela dokola omluvu, jak kafemlejnek. Celý prochladlý se třásl a tak ho zabalila do svého kabátu. Když si položil hlavu na její kolena, nechala ho. Dokonce ho něžně hladila po mastné, špinavé kštici, když usínal. Myslela na to, že se mu třeba zdá, jak leží na rozkvetlé louce, jednoho slunečného horkého letního dne, v hubě líně žužlá zelené stéblo trávy. Třeba se mu zdá, že si s někým povídá. S někým kdo leží vedle něj, hlavu opřenou o stejný balvan, rovněž žužlající zelené stéblo. ….
Usínal...... a Kláru tížila ta neskutečná lítost a pocit, že je tím jeho pohnutým osudem vina taky tak trochu ona. Připadala si jako Madona, zoufale objímající tělo mrtvého, umučeného Krista...
Pokračování příště!
