Nejsme sami!

(vhled do problematiky mimozemských forem života na buněčné úrovni....................................)

Jedna buňka mého těla,
tuším, že byla to epitela,
jen tak, snad aby řeč nestála,
druhý buňky se vyptávala:
zda-li nějaká ta cizí planeta,
(kolik že prý jich vesmírem lítá)
kolébkou státi se může života,
zda někde jinde taky buňky žijí
a jak asi ty buňky vypadají.
Zda jsou nebo nejsou hezké,
ty cizí buňky mimozemské,
zda též jen jedno jádro mají
a kolik v sobě nosí mitochondrií?

Druhá buňka ta vzdělanější byla,
povýšeně své brvy přihmouřila,
pak rozhovořila se ze široka dosti
o aminokyselinách a jejich točivosti,
že na Zemi snad mohlo být i líp,
kdyby byl nepřevládl levotočivý typ.
Na to konto nešetřila obavami
stran setkání s typy pravotočívými.

Nuže, buňky moje, skoro odumřelé,
než rozluštíte tu záhadu života,
jenž snad hostí exotická planeta
Slyšte tedy, mé buňky milé,
ozvěnu z biosfér ve vyšším stádiu:
,,Já tu taky jsem, já taky žiju!“

Čtěte více !!!!

* báseň je součástí blogové sbírky básní:

Hlava v koši