Zase po roce přišlo Štedrý ráno. Nanicovatý prosincový ráno. Ani sníh, ani bláto. Jen sucho a hnědo. Probudil jsem se v kuchyni. Jak jinak, žiju už sám, tak spím v kuchyni, abych nemusel zbytečně vytápět celej barák. Promnul jsem oči a z mlhy se mi vynořila láhev medoviny. Odporně prázdná a zvrácená. Ležela na stole, hned vedle ohromný hromady vajglů. Odmítal jsem uvěřit, že bych byl původcem téhle smrště. Normálně nepiju, tedy nikdy jsem normálně nepil. Jenže samota taky tolik normálně netíží, když zrovna není třiadvacátého prosince, večer před Štědrým dnem.
Ani se mi nechtělo vstávat. V hlavě pytel střepů, žaludek jak na vodě a v hubě jako v polepšovně. Bál jsem se nadechnout ústy, abych se nepozvracel. Jen tak jsem tam ležel a bylo mi blbě. Na těle i na duši. Potřeboval bych nějakou šťastnou myšlenku, zauvažoval jsem, jenže v hlavě se mi vynořovaly jen střípky vzpomínek. Zrovna ty, které měla včera rozbít ona láhev medoviny.
Vlastně měla, nebo neměla? Šťastnější vzpomínky už těžko někdy v životě seženu a tyto stejně do smrti nezapomenu
.... bylo, nebylo. Jednou večer, bylo už zhasnuto, jsem právě dočetl pohádku o tom, jak Křemílek s Vochomůrkou vystřelili z kanónu. Na Kazbunďáka, co jim strkal do komína. Na hrudi mi ležela z každý strany jedna mrňavá hlava a usínalo se. Chvíle nejvzácnější.
,,Tati, opravdu nosí dárky Ježíšek?“ Zeptal se mně starší synek a podíval se mi zpříma do očí.
Na přímou otázku existuje jen přímá odpověď. Od malička jsme ho tím krmili, takže nebylo kam couvat. Nedokázal jsem znovu zalhat a přiznal jsem barvu. Dárky kupují rodiče.
Konec konců, Ježíš by určitě nechtěl, abychom ho dětem zvěstovali ve lži....
,,Ach, vzpomínky, holky moje vybledlý," povzdechl jsem si (zbytečně nahlas) a raději se soustředil na to, stále ještě zavrtanej v pelechu, že chci celej ten slavnej Štědrej den proležet a pokud možno prospat. Jenže se mi začínalo chtít na záchod a tak jsem nakonec vstát musel.
Kouzlo se vzpomínkama zafungovalo.
Když jsem se pak vrátil do kuchyně, rozhodl jsem se, že si zatopím. Sedl si za kamna, otevřel dvířka a chvíli tupě zíral do vyhaslýho popela. Tak obyčejná věc, jako je hromádka popela dokáže dělat s lidskou myslí divi. Záplavu myšlenkových pochodů, fantazií, absurdních obrazů a vzpomínek. Vzpomněl jsem si i na biblické rčení,,Prach si a v prach se obrátíš." Vzpomněl jsem si na ptáka Fénixe a najednou mi bylo líp. Najednou nebylo těžký uhodnout, proč jsem takovej ztroskotanec. Vsadil jsem všechno na jednu kartu, všechno své úsilí investoval do projektu ,,Happy family“, ale bohužel to nedopadlo Ale co, byli jsme za Rakouska, budeme i po něm," povzdechl jsem si znovu zbytečně nahlas. Holt si budu hrát na vlka samotáře, nalhával jsem si.
Jako ten Fénix vstanu z popela. Zahraju si takový malý symbolický zmrtvýchvstání. (Jestli má v mém případě smysl ještě vůbec něco začínat.)
Vzal jsem tedy sekeru, přehodil přes sebe vaťák a šel si naštípat dříví. Pro dnešek jsem ťal do těch špalků obzvláště zuřivě a tak se stalo, že mě pohyb na čerstvém vzduchu definitivně probral z kocoviny.
Třicítka pryč, čtyřicítka na krku, měl bych se konečně probrat a vytvořit něco trvalýho. Něco hodnotnýho. Něco, na co budu pravdu pyšnej. Jde o to zanechat po sobě otisk, ve kterém se zvěční moje nicotná existence. Vytvořit dílo, které tu po mně zůstane navěky. Z čeho se lidé budou těšit a co udělá radost především dětem. A jak jsem tak štípal to dříví, inspirovala mě omamná vůní smoly. I usmyslil jsem si, že vyřežu betlém.
První s figurek bude madona. Stvořit něco krásnýho se mi zdá snazší.Maria, matka boží, jistě krásná byla. Kdo jiný, než ona by si zasloužila být první? Bohorodička, matka trpitelka. A krom toho, dámy mají mít přednost.
Zatopil jsem, sedl si na štokrdle za kamínka a nasával teplo. Ohřál jsem další hrnek medoviny, pohladil polýnko a začal tvořit. Hodiny plynuly. Práce šla pěkně od ruky, třísky lítaly a ….
… výsledek byl mizerný. Měla vzniknout žena, bohyně, čistá panna, jenže místo toho ze dřeva vykvetla jen podivná skrčenina. Ještě jednou jsem si jí prohlédl, pozorněji a raději jí hned hodil do kamen. Dopil další hrnek medoviny, vzal nový špalek a začal řezat znovu. Tentokrát jsem se ani tak daleko nedostal. Po pár úderech dláta polotovar opět skončil v kamnech.
Nesmím to vzdát! Půjdu na to ale jinak. Od lesa. Vzpomněl jsem si totiž, že někde na půdě mezi harampádím po bejvalce, leží Ladův vystřihovací betlém. Vstal jsem tedy, přiložil, pohrabáčem prohrábl popel a odešel na půdu. Divně se tam na mně šklebila jedna zrezlá skoba, přibitá vysoko v podkrovních trámech. Už ji znám. Šklebí se tam na mně po každý, když tam vylezu a o to místo zavadím pohledem. Po každý se mi zdá, jakoby mě lákala. Pojď, skončíme to spolu.
Bylo mi jasný, že papír není bůhvíjak trvanlivý materiál. Inu, podlepím ho překližkou, snad pak to moje dílo, můj betlém, přečká alespoň jednu nebo dvě generace. K tomu účelu jsem s sebou vzal ještě starej, dávno zapomenutej obraz březovýho háje od nezámého sovětského autora. Vrcholný umění, znáte to?
Samotný akt vystřihování byla práce titěrná a zdlouhavá. Ruce se chvěly z chlastu a tak jsem se s tím babbral skoro celej Štědrej večer. Pak přišel na řadu ten obraz, ta krajinka s břízkama. Bez výčitek jsem sňal to plátno a zatopil s ním. Co taky s ním, s kýčem jedním socialistickým? Na desku, co zbyla v ozdobně vyřezávaném rámu, jsem se hodlal nalepit ony Ladovy postavičky. Leč lepidlo bylo již vyschlé. Vzpínalo se gravitaci, vzpupně zůstávalo v lahvičce. Nebylo mi dáno vycedit už ani kapku klovatiny. Smůla.
Musel jsem si tedy poradit jinak. Přece mě neodradí taková prkotina. Chlap si musí vždycky vědět rady. Vzal jsem tedy do ruky kladivo, hotov, že svatou rodinku, Kašpara, Melichara, Baltazara a spol přitluču hřebíčkem. Když pak přišla řada na Jezulátko, na chvilku mi zatrnulo. Ale co, řekl jsem si a přibil Jezule hřebem mezi voči.
Historie se opakuje, jen intervaly se zkracují, napadlo mi.
V místě vpichu se po dvou, třech úderech objevila rudá skvrna. Lesklá, připomínala kapku krve. Blbá náhoda. Možná, že jsem totiž tím hřebíčkem prorazil spící larvu červotoče, nebo snad to byla jen smola? Stará zaschlá barva ruskýho umělce, která se rozpustila mým vlhkým dechem a alkoholovými výpary?
Tak jako tak jsem se hrozně lek. Ohodil kladivo, jakoby bylo žhavý. Hřeby se rozkutálely po podlaze. A tehdy opravdu uvěřil v narození mesiáše.
Gloria in excelsis Deo.
