Vím, že téma ,,kočování" je ožehavé, tak raději upozorním předem, že nechci psát o žádné konkrétní skupině lidí. Chci psát o kočovném způsobu života jako takovém, o jeho ekonomických a sociálních aspektech. Předpokládám, že kočují, nebo mohou kočovat příslušníci všech ras a etnik.
Není cesty zpět. Lidstvo se například nemůže vrátit k životu v korunách stromů, protože prostě už lidí běhá po světě víc, než roste stromů. Stejně tak se nemůžeme vrátit ke kočovnému způsobu života. Kdysi, asi tak před 10 000 lety většina našich předků měnila tábořiště minimálně jednou za rok. Živili se sběrem a lovem, mohli si dovolit se neustále přemisťovat. V mnoha ohledech toto dokonce činit museli, protože prostě v dané lokalitě vyčerpali všechny zdroje obživy. Tehdy ovšem nebyl problém najít nové nevybydlené místo.
Celková lidská populace tenkrát dosahovala počtu maximálně 300 000 jedinců.
Protože tento počet v průběhu dějin neustále narůstal, lidé se museli usadit a věnovat se zemědělství. Přírodní zdroje potravy nejsou nevyčerpatelné, museli jsme začít něco produkovat sami. Homo sapiens sapiens je ostatně nejúspěšnějším živočišným druhem díky tomu, že tuto změnu dokázal podstoupit. Ostatní zvířata se snížením prostředků regulují populaci. Člověk, který obdělal první políčko, za to ale musel zaplatit. Přišel o část ,,svobody.“ Byla tím omezena jeho svoboda pohybu. Přirozená potřeba migrovat.
V dnešním přelidněném světě snad ani jiný způsob obživy než zemědělství není možný. Nemůžeme se všichni najednou vydat na lov. Za dva týdny by nebylo co lovit. A zemědělství s sebou přináší, jak už jsem napsal, nutnost usadit se. Jistě namítnete, že existuje dělba práce a že ne všichni usedlíci se musí věnovat pěstování pšenice. Chtěl jsem tím jenom říct, že všichni naši předkové kočovali – v každém je kousek nomáda. Ta doba už je nenávratně pryč.
Většina lidských činností na začátku 21. století, které mají ambice být výdělečnými (pro zjednodušení bych je označil slovem práce), jsou natolik sofistikované, že vyžadují nejméně tříměsíční zácvik, aby se zefektivnily a přinášely zisk. Některé práce, většina těch lépe zaplacených, dokonce vyžadují složitou, mnohdy několikaletou přípravu – univerzitní vzdělání. Bohužel, moderní způsob výchovy a vzdělávání se na jakémkoliv stupni neslučuje s kočovným způsobem života. Musíte být 9 až 10 měsíců v roce na jednom místě, žít v jednom městě a chodit do školy, na přednášky, nebo alespoň na zkoušky. Kočovat si můžete dovolit až o prázdninách.
V produktivním věku se situace nomádů příliš nevylepší, spíše naopak. Každý ekonomicky uvažující zaměstnavatel si raději vybere usedlíka s perspektivou, že po zapracování zůstane zaměstnán několik let. Kočovníci, jsou-li takto znevýhodněni na trhu práce, pak snadno podléhají pokušení živit se sběrem věcí, které jim nepatří. Já bych jim to zas až tolik nevyčítal, něco jíst musí, ale stávají se tím potenciálně nebezpeční většinovému mainstreamu.
Když si tedy většina nemůže z ekonomických důvodů dovolit kočovat, nemůže se třeba naráz sebrat půldruhého miliónu Pražanů a odmigrovat si na zimu do Provensálska, proč by mělo být kočování výsadou jen některých privilegovaných skupin?
Také bych si dovedl představit, že bych si koupil karavan a vyrazil někam na cesty. Rozhodně to považuji za příjemnější životní styl než někam pravidelně docházet do zaměstnání, trčet tam osm hodin denně jako ve vězení, poslouchat příkazy hraničící s buzerací, provádět do zblbnutí monotonní činnost a následně se nechat státem daňově oškubat o 45 procent své mzdy. Mohl bych si jezdit po světě, ale neudělám to. Jednak mám nějaké závazky a jednak jsem vychován k tomu, že si chci své živobytí zasloužit. Snažím se o sebe a o své blízké postarat. Bylo by mi trapné žít ze sociálních dávek, tedy peněz někoho jiného, natož pak jiného státu. Příčí se mi představa, že bych na někom parazitoval.
Na druhou stranu nemám problém být sociálně solidární se starými, nebo nemocnými lidmi, nebo lidmi postiženými například povodněmi. Chci být solidární i s těmi, kteří přechodně nemohou najít práci, ale nemohu být sociálně solidární s někým, kdo se odmítá přizpůsobit jenom proto, že si zrovna obul toulavé boty.
Řešení celé problematiky s kočovníky pak nevidím v tom, že jim budeme stavět parkoviště s umývárkama jako ve Francii, ale v tom, že jim budeme na základě výše uvedené argumentace trpělivě vysvětlovat, proč si nepřejeme, aby vedle nás takto žili. Obávám se, ale, že oni to dávno velmi dobře chápou. Proč by jinak kočovali výhradně západním směrem, do Francie nebo do Kanady? Kvůli štědrému sociálnímu systému rozvinutých ekonomik? Proč taky někdy nekočují směr Rusko nebo Blízký Východ? Vždyť třeba z Rumunska do Ruska to mají mnohem blíže než do Francie. Pak se ale nemůžou divit, když někomu ujedou nervy a použije méně komfortní vysvětlovací prostředky. Pak se snadno může stát, že je odtud nechají odvézt zpět, tam odkud přišli.
