Ze života jedince moderní společnosti se pomaloučku vytrácí bolest. Já osobně jsem se s ní nepotkal už celá desetiletí. Myslím s takovou tou ryzí, nefalšovanou bolestí, která vám zajede až do morku kostí, která vás naprosto paralyzuje. Když pomineme rakovinu v posledním stádiu, sem tam nějakou tu drobnou pohmožděninu ze sportovních aktivit a dámy pak nevyhnutelné porodní bolesti, můžeme konstatovat, že dnes čelíme bolesti mnohem méně častěji než generace před námi. Již nás nebolí záda po sečení rozlehlých luk kosou, nekrvácejí nám mozouly po celodenní robotě na panském, v lesích již nežije zvěř, která by nás mohla zle pokousat a ani ras nás již nezmrská bičem za urážku starostenské nohy.
Na druhou stranu to s sebou přináší fakt, že se s bolestí umíme mnohem hůře vyrovnávat, než naši předci. Nejsme na ní zvyklí. Není proto divu, že se může tak banální zákrok, jako je trhání zubu, proměnit v opravdovou noční můru. Je to už patnáct let, hrabu ze dna paměti, co mému bývalému kolegovi trhali zub. Trápila ho osmička. Byl jsem tehdy ještě malí pívo, on byl o mnoho let starší; opravdový chlap, který už měl rodinu, pupek a nosil plnovous. Tak trochu můj vzor. Věděl o životě všechno, já nic. Připravoval se tehdy na to vyškubnutí dobré dva týdny. Předzásobil se celou škálou brufenů ráže od dvou set do osmi set. Vzal si týden dovolené na rehabilitaci. V předvečer toho velikého aktu bolesti se s námi loučil, jako by si ani nebyl jist, jestli se ještě někdy uvidíme. Chodil jako tělo bez duše, ani sousta nepozřel, v noci oka nezamhouřil....
Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, na každého jednou dojde. Patnáct let uteklo jako voda a protože rád cucávám bonbóny, zuby se mi také zkazily. Konkrétně osmička vpravo dole. Kus mi jí upadl. ,,To ti jí budou trhat,“ ujistila mě moje drahá polovička, když jsem se jí ve slabší chvilce svěřil. V jejích očích plály plaménky škodolibosti. Moudráky prý nemá cenu opravovat.
Vzpomněl jsem si na svého bývalého kolegu, na jeho ,,veselou“ příhodu a raději se zubní ordinaci vyhýbal hodně širokým obloukem. Po roce a půl jsem se konečně odhlodal, zavolal tam, abych se objednal.
Zubařů je málo, zubů hodně, nicméně čtrnáct dní čekání na volný termín uběhlo jako voda a já najednou ležím v zubařském křesle a odpovídám paní zubařce, na otázku, jestli mám nějaký problém, jestli mě něco trápí.
,,Nic, jenom mi upadl kus zubu.“
Světlo. Přímý zásah.
Mhouřím víčka, otevírám chřtán. Chvíli se mi čímsi šťourá v ústech, pak vyřkne ortel:
,,Tak to vypadá na trhání.“
Jsem z toho u vytržení, ale snažím se si zachovat tvář. Co nejstatečněji odpovídám:,, Tak trochu jsem s tím počítal.“
Pak se zastavil čas. Lokální anestetikum zabralo; bohužel ale příliš lokálně. Nepříjemný pocit ochrnutí jazyka střídaly okamžiky intenzivní bolesti, lehce podbarvené kovovou pachutí krve. Kořeny mého zubu byly zřejmě moc hluboko, mimo dosah působnosti umrtvujícího léku. Dost dlouho též odolávaly tahům zubařčiny paže. Soustředil jsem se, abych nevydal ani hlásku. Když bylo nejhůř, zatnul jsem si nehet ukazováčku do palce (tenhle trik jsem vyčetl z knihy Poutník od Paola Coelha- odvede se tím pozornost na jinou oblast těla.) Teprve, až když si mě úplně položila, obešla mě zezadu a obouruč zabrala, se jí to konečně podařilo. Se nám to konečně podařilo. Byl venku. Vítězoslavně mi ukázala ten zkrvavený kousek skloviny, který mi byl už úplně cizí. Útrpně jsem se na ní usmál, což opětovala. Její úsměv byl rovněž úlevný, zabarvený odstínem omluvy.
Musela vědět, že to bolelo, ačkoliv jsem se všemožně snažil, aby to na mně nebylo znát.
Poděkoval jsem, vytasil se s padesátikorunou, abych zaplatil regulační poplatek a se slovy:,,To je dobrý. Ať maj socani vztek!“ jsem se rozloučil. Není malých vítězství, byl jsem na sebe hrdý, že jsem po celou dobu zákroku ani nepípl. Ještě abych ječel, v pětatřiceti letech, ale představuji si, že kdekomu sem tam nějaké to auuu nebo ach při trhání zubu ulétne.
Paní zubařka mi ještě nabízela, abych chvíli poseděl v čekárně, než se dostanu do provozuschopného stavu, toho jsem ale nevyužil. Život šel dál, čekali mě další výzvy. Musel jsem jít nakupovat.
Prodavačka v obchodě se na mě dívala dost soucitně, patrně proto, že jsem na ní mluvil dost neartikulovaně, maje půlku držky dřevěnou a v hubě tampón, který ještě víc omezoval pohyblivost jazyka. Dvacet minut po zákroku to už bylo, dle doporučení paní zubařky jsem se ho tedy mohl zbavit. Chtěl jsem to udělat ve větším soukromí, ale všude spousta lidí. Chtěl jsem je toho pohledu ušetřit, ale fakt nešlo to. Nemohl jsem to déle odkládat. Viděli mě při tom nějaké dvě slečny. Když jsem před nimi vyplivl ten úplně zkrvavený tampón do koše, úplně zbledli. Asi jim nebylo nejlépe.
,,Pane není vám něco?“
,,Nic, jenom mi trhali zub. Díky.“
,,Aha,“ tázavě se na sebe podívali.
Doma všichni v napjatém očekávání, že jim budu do detailů líčit svůj politováníhodný zážitek, já ale jejich škodolibé pohledy přecházel s přívětivým úsměvem a na přímou otázku, jestli to nebolelo, taťko, jsem sveřepě odpovídal, že néééé, v pohodě, tak si neodpustili mě ještě trochu postrašit.
,,Počkej, až to přijde k sobě..,“
Přece jenom jsem nemohl hýbat jazykem a tak jsem musel odmítnout večeři. Ještě, že mám ty tukové zásoby, chlácholil jsem se. Zamáčkl jsem slzu, lehl si do postele a četl si. Čekal jsem až to příjde k sobě. Po dvou hodinách to skutečně přišlo. Polevilo anestetikum a já zas mohl svobodně mlít hubou. Bolest nějaká byla, ale ta nestála za řeč. Nic, co by naplnilo ,,obavy“ mých blízkých, se mnou nedělo.
Resumé: Trhání stoličky je otřesný zážitek, ale zas tak strašný, jak to tenkrát líčil kolega, to nebylo. Rozhodně nic, kvůli čemu bych se druhý den nemohl zapojit do pracovního procesu, kvůli čemu bych si musel brát dovolenou. Jestli vás to taky někdy potká, nikomu to nepřeju, ale až vás budou všichni kolem strašit, nedejte na ně, dá se to vydržet. Protože, dle známého sarkazmu, když se po třicítce probudíte a nic vás nebolí, znamená to, že jste mrtvý/mrtvá. Užívejte bolesti, dokud ji ještě cítíte.
