První kinematografický černobílý němý blog.................................................................
Představte si, že vcházíte do prvorepublikového kina. Sál se příliš neliší od divadelního. Na stěně tabule potažená hrubým plátnem, na kterém je dobře patrná struktura látky. Nesměle se posadíte do překližkové sklápěcí sedačky, trochu nepohodlné. Za chvíli se zhasne. Prostor sálu zaplní příjemný zvuk cvakání krokového motorku promítačky. Tmu pročísne nažloutlý světelný kužel. Zviditelní všudepřítomné, líně se vznášející prachové částečky. Promítač ještě vycentruje obraz na střed plátna a projekce může začít....
(bohužel se nedochovala obrazová část filmu; mohu nabídnout jen přepis titulků)
Mrzne až praští. Mráz kreslí ledové květy na oknech tramvaje.
Cestující se tlačí v zadní části tramvaje. Přední část, až na jediného muže zeje prázdnotou.
Tramvají jede bezdomovec. Hrozně smrdí.
Všichni se zalykají, je opravdu nechutný. Zarostlý, nemytý, mastný vlasy a fousy.
Maminka s kočárkem má obavy. Bojí se, aby se dítě od něj nenakazilo nějakou nemocí.
Chce ho vyhodit. Požádá o to řidiče.
Ten ho však vyhodit nechce. Apeluje na její lidskou milosrdnost. Venku je opravdu hodně velká zima.
Mladá maminka tedy hledá zastání jinde. Požádá o pomoc nejblíže stojícího pána.
Taky nic. Postupně obchází všechny pasažéry – němý, netečný postavy, přikovaný k sedadlům.
Vše se nakonec vyřeší samo. Už potřebuje vystoupit.
Jediný, kdo se zvedne, aby jí pomohl s kočárkem, je ten bezdomovec.
Chvíli váhá, nakonec souhlasí, jinou možnost nemajíc. Dovolí mu dotknout se jejího kočárku.
Ani mu však nepoděkuje. Když jí požádá o drobné a cigaretu, odsekne.
Odchází, on však jde za ní. Trochu s odstupem, jako toulavý pes.
Když se zastaví, on se zastaví také a nepřítomně hledí někam do strany. Hlavně nenápadně.
Nemůže se ho zbavit. Pronásleduje jí až k baráku.
Rychle vklouzne dovnitř. Tam si už za ní netroufne.
Obyčejný večer. Umyje, nakrmí dítě, to usne. Na spoluobčana z tramvaje už skoro zapomene.
O to větší ji čeká šok, když mimoděk vykoukne z okna a on tam sedí na lavičce.
Venku mínus deset a on tam pořád sedí na lavičce! Bezmála čtyři hodiny!
Nemůže usnout, převaluje se v posteli. Nemůže ho dostat z hlavy.
Dívá se andělskou tvář spícího miminka, do který prosvítá ta zarostlá houmlesácká.
Pak se podívá zase z okna. Pořád tam ještě dřepí. Patrně umírá. A ona to ví!
Sakra, proč mu někdo nepomůže? Proč nejde spát třeba někam jinam? Třeba někam do … tepla.
Nevydrží to. Vstane, zvedne telefon a zavolá sto dvanáctku.
Řeknou jí však, že s tím nic nenadělají. Pokud neznačně tropit výtržnosti, nezmůžou nic.
Další a další hodiny se nic neděje. Je zoufalá. Převaluje se v posteli, definitivně nemůže usnout.
Nakonec to nevydrží, hodí na sebe teplákovku a jde za ním.
Přemluvit ho, ať si jde laskavě zmrznout někam jinam.
Venku už svítá. Ve vzduchu voní jaro. Ptáčkové cvrlikají.
Její bezdomovec už na lavičce nesedí. Leží vedle ní.
Má o něj strach. Předtucha nevyhnutelného. Bojí se, že zmrznul. Srdce až v krku.
Běží k němu. Cloumá s ním. Je hysterická.
Konečně se pohnul. Pomalu otevírá oči. Nevěřícně na ní zírá.
Emoce gradují. Slzy jí tečou proudem. Objímá ho. Líbá ho na čelo, na tváře, do vlasů...
… a ten smrad, ten nechutný zápach, jí už vůbec nevadí.
