Polemika s Brianem Greenem a jeho knihou ,,Skrytá realita, paralelní vesmír, hluboké zákony kosmu", nekonečno a tak vůbec....
Člověk se cítí mnohem lépe, jestliže rozumí povaze prostředí, v němž žije. Porozumnění realitě pomáhá předvídat skryté hrozby a přináší i řadu jiných výhod. Kromě těchto existencionálních výhod však přináší ještě jistý druh duševního uspokojení. Z hlubin lidské duše vyvěrá touha po pravdě, která nás nutí přijít na kloub smyslu naší existence. Touha, která nezná hranic. Napíná zrak, aby nahlédla do hlubin hmoty a nazírá za obzor kosmického horizontu. Vášeň, která do dnešních dnů nebyla ukojena. Obyčejná lidská zvědavost.
Realita je naneštěstí tak složitá, že obyčejný smrtelník nemá šanci v tomto úkolu uspět. Proto rádi nasloucháme vyprávěním špičkových vědců, specialistů jejichž úroveň znalostí, je jak doufáme, vyšší než ta naše. Proto jsem se odhodlal k četbě knihy Briana Greena, který takovým specialistou bezpochyby je. Název knihy ,,Skrytá realita“ s podtitulem ,,Paralelní vesmíry a hluboké zákony kosmu“ sliboval, že moje touha po odhalení fundamentálních tajemství mého světa konečně po letech pátrání dojde naplnění. Bohužel se tak nestalo. Cíl mého snažení je teď ještě vzdálenější než kdy předtím.
Už léta ve mně zraje jedno podezření. Realita nejen, že se vymyká chápání jednotlivce, ona je natolik složitá, že se vymyká chápání lidstva jako celku. Pochopení její podstaty je úkol, který se ukázal být nad síly lidského rozumu. Ani v 21.století se nedočkáte jednoznačné odpovědi na tak základní otázky, z čeho je složena temná hmota a energie, která představuje 75% vesmíru, co je to prostor? Jak vznikl náš vesmír a kde začíná a kde končí? Dokonce ani není jisté, že žijeme ve třech rozměrech.
Čím víc toho o realitě zjistíme, tím víc se vynoří nezodpovězených otázek. Teoretičtí fyzikové jsou tak nuceni pouštět se do zkoumání věcí, které jsou nad jejich síly. Touha po poznání nejspíše zůstane navždy neukojitelná. Možná je to ale jen tím, že jsme ztratili pokoru. Hledání je u konce, lidské poznání je již natolik rozsáhlé, že další cíle jsou jen megalomanské chiméry, které špičkové vědce zavedli na scestí. A tak se mohlo stát, že matematická abstrakce vymodelovala konstrukce, které již nemají s vlastní realitou nic společného.
Příběh začal už ve středověku, kdy podle tehdejších astronomů byla Země centrem vesmíru. Slunce, všechny planety okolo ní obíhaly. Dnes už dávno víme, že to není pravda. Jenže pak přišel Freud definoval pojem lidské ego a položil základy psychoanalýzy. Tak byl objeven egocentrismus, jehož nepochybným vyústěním byly i středověké bludy o geocentrismu. Všichni totiž žijime ve světě jehož, jsme středem.
Nakolik jsou závěry moderních kosmologů imunní vůči psychologickým poruchám podobným geocentrismu?
Věda a její metodika se snaží být objektivní, ale teoretičtí fyzikové jsou pořád jenom lidé. Brian Greene se v knize Skrytá realita snaží poutavě vylíčit složitou cestu teoretických fyziků k výdobytkům typu inflační teorie, teorie strun, supersymetrie, M-teorie a především pak k paralelním vesmírům a multivesmírům. Z jeho poutavého a upřímného vyprávění jsem bohužel získal dojem, že moderní teoretický fyzik postupuje následnovně: vymyslí si nějaký kosmologický závěr a následně se snaží tento závěr matematicky potvrdit. Tak, aby souhlasil s experimentálně získanými daty. Pokud je ve svém matematickém úsilí úspěšný, považuje se daná hypotéza ze platnou. Nebo úspěšný není a pak postuluje nový filozofický předpoklad a celý proces opakuje.
(Mimochodem, podobně pracuje programátor. Dostane zadání v podobě výstupů a musí se k němu dopracovat v rámci syntaxe daného programovacího jazyka. A to co možná nejefektivnějším způsobem.)
Není divu, že tímto způsobem exaktní vědci došli k takovému závěru, k jakému došli. Snaží se nám nakukat, že realita je složena z nekonečného počtu vesmíru a zastřešili ji pojmem multivesmír. Ona nekonečnost je totiž už na první pohled silně podezřelá (v nejlepším případě je množství vesmírů omezeno číslem 10 na 500 a to je stejně prašť jako uhoď). Každý z těchto vesmírů má trochu jiné vlastnosti a tak se mohlo stát, že v tom nekonečném počtu možných kombinací se objevil i náš vesmír, který má takové vlastnosti, jaké má. A protože má tyto vlastnosti, mohli se v něm vyvinout inteligentní bytosti – my lidé.
Nejpodstatnější z celé knihy ,,Skrytá realita“ je pak odstavec na straně 163, kde Brian Greene (nesoucí prapor fyziky) v podstatě kapituluje. Je to prohlášení natolik zásadní, že si ho navzdory dobrým mravům dovoluji ocitotvat doslova:
,,Ti z vědců, kteří se brání teoriím multivesmíru, považují celý tento druh výzkumu za přiznání porážky, za stoprocentní kapitulaci v pradávném boji o porozumnění tomu, proč má vesmír ty vlastnosti, které pozorujeme. Jako jeden z těch, kdo po desítky let snili o tom, že budou z rovnic strunové teorie vypočteny všechny fundamentnální pozorovatelné vlastnosti včetně hodnot přírodních konstant, se do jejich pocitů dokážu vcítit. Akceptujeme-li, že jsme součástí multivesmíru, v němž se některé, nebo spíše všechny konstanty mohou měnit od jednoho vesmíru k druhému, přijímáme zároveň tvrzení, že už tento cíl byl hlubokým nedorozumněním. Jestliže fundamentální zákony například dovolují elektromagnetické síle, aby působila v různých částech multivesmíru s různou intenzitou, potom už samotný úkol spočítat její konkrétní hodnotu je stejně nesmyslný jako klavíristův úkol zahrát jediný správný tón“
A je to! Král zemřel, ať žije král. Materialistický ateismus byl na hlavu poražen. V zoufalé snaze obejít antropický princip a vyloučit vliv inteligentního designu na formování reality vytvořil paskvil nekonečně-četného (resp. téměř nekonečně-četného) multivesmíru. Samozřejmně, že z nekonečného počtu možností musel nevyhnutelně vzniknout i náš vesmír s vlastnostmi jaké má.
Jenže....
S ohledem na nekonečný počet možností musí také někde existovat svět, tak jak si ho vybájil Tolkien v Silmarionu. Svět, na jehož počátku byl Ilúvatar. Z Ilúvatara vycházely myšlenky, jimž dal věčný život. Tak povstali Ainur Svatí, duchovní bytosti, pro něž vybudoval Ilúvatar Bezčasé síně. Ainur byli obdařeni mocným hlasem, aby před Ilúvaterem zpívali podle námětů, které jim předkládal. Tak povstala Hudba Ainur. Ilúvatar tuto Hudbu vzal a zhmotnil.
S ohledem na nekonečný počet možností může totiž existovat cokoliv. Vesmíry, které hostí Bradavice, Řád Rytířů Jedi, Krtečka nebo les Řáholec s Rumcajsem, Cipískem a Mankou. A v neposlední řadě; s ohledem na nekonečný počet možností, musí rovněž existovat vesmír, který stvořil Bůh v sedmi dnech....
Něco je někde špatně. Buďto (za prvé) jsou moderní kosmologické výdobytky stejně nesmyslné jako středověké teze o geocentrismu, anebo (za druhé), vesmír má přesně takové vlastnosti, které by inteligentní pozorovatel očekával. Podoba vesmíru je pak nějakým způsobem zapsaná v nějaké z vrstev lidské psychiky např. v kolektivním nevědomí a je jeho nedílnou součástí. Jinými slovy realitu nemáme šanci obsáhnout matematicky abstraktně; nemůžeme ji pochopit rozumem, přesto snad někde v našem nitru leží klíč, který by nás měl dovést k cíli. Klíč k pravdě. Jen ho použít do toho správného zámku ve správných dveřích. Vždyť i samotné tvrzení, že matematicky a experimentálně potvrzené teorie jsou obrazem reality, bylo svého času posuzováno prach obyčejným lidským citem pro pravdu.
Takže zase jen spekulace. Ach jo.
Zdroje Brian Greene: Skrytá realita, J.R.Tolkien Silmarion, wikipedia
