Dějiny slzy

Když tály ledovce, pořád pršelo. Slunce ten rok ještě pořádně neohřálo zem, léto skoro ani nezačalo a listy jírovce kaštanu už zhnědly. Večery už byly chladné. Neodvratné znamení, že se blíží podzim. Jediný člověk v panenské náruči rajské divočiny nehybně seděl zabalený do kožešiny a tupě zíral do žhavých uhlíků ohně.

I když člověk? Spíše předchůdce člověka. Homo sapiens neanderthalensis - ten s tím zkoseným čelem a menší mozkovnou. Stařec. Lovec. Samotář. Rozjímal, tedy spíše pomalu usínal. Přicházel podzim jeho života a on vzpomínal na jaro. Nikoliv letošní, na jaro před mnoha lety, ta vzpomínka se mu neustále vracela - na jaro, na které nemohl zapomenout, osudové jaro, bylo to tehdy když...

Táhli tehdy s tlupou na sever. Ustupující ledovec odlákal kdysi hojná stáda mamutů někam do oblasti Sibiře. Samozřejmě, že pralidé také měli raději teplé slunečné dny, ale už celé generace se živili lovem mamutů. Na sever je hnal hlad, táhli za potravou. Neustále v pohybu, neustále v patách těm obrovským, monumentálním zvířatům.

Měl tu čest být náčelníkem, ale to už je dávno. Pozice vůdce, kterou získal v boji, nikoliv demokratickou volbou, když nakopal zadek předchozímu náčelníkovi, mu však přinášela více starostí než radostí. Cítil se být odpovědný za přežití tlupy a přitom musel být pořád ve střehu před ataky ostatních samců, kteří ho neustále chtěli z jeho trůnu sesadit. Jeho jedinou výsadou, jediným potěšením, jedinou radostí byl sex. Jako vůdce tlupy měl přednostní nárok na kteroukoliv samičku v tlupě. Kdykoliv, v kteroukoliv hodinu, na kterémkoliv místě. Když si umanul, šlo se bez keců na věc. Nádhera, co říkáte? Musel být šťastný, pokud ovšem ta zvířata, neandrtálci, něco, jako pocity štěstí vůbec zažívali.

Jednoho dne se k tlupě přidala podivná bytost. Nádherná samice, přímo čarokrásná, ale tak trochu jiná. Odlišná od ostatních členek jeho harému. Vysoká, štíhlá, ale úplně hladká. Tedy skoro úplně. Kromě nádherných dlouhých vlasů neměla na těle jinou srst. (vlastně ještě legrační chomáčky chlupů v podpaždí a v podbřišku :-)) Co bylo udivující, její vlasy byly světlé, jakoby v nich bylo uvězněno kus slunce. A protože jako náčelník měl právo dávat jména nově narozeným mláďatům, nebo nově příchozím jedincům, dal jí jméno Ív.

Ív byla neskutečně vyzývavá, žádoucí, zulíbání hodná, ale naprosto paličatá. Na rozdíl od ostatních se mu v žádném případě nehodlala podvolit. Cizinka, neznala, či spíše přehlížela jeho výhradní právo dominantního samce. Nevyrůstala v tlupě, nebyla vychovávána mezi nimi, proto jí její vzdor toleroval, což vůbec neumenšovalo jeho touhu, ba právě naopak. Toužil, potom, aby ho milovala. Nejen fyzicky, ale i srdcem. Pravda, mohl si ji vzít násilím, ale on chtěl víc. Dychtil po jejím citu. Chtěl, aby ho milovala stejně vroucně jako on ji. Snažil se jí všemožně nadbíhat. Nosil jí drobné dárky. Od drobných zářivých a zbytečných žlutých kamínků, po kožešiny zvířat, které ji měli prozatím hřát, než mu dovolí, aby ji zahříval on. Skládal jí k nohám kořist, kterou ulovil. Snažil se na ní zapůsobit svou odvahou. Vystavoval na odiv svou sílu, moudrost a ušlechtilost. Dokonce se i občas umyl. Dokonce si utíral zadek, aby tolik nesmrděl. Všechno marno. Nic nepomáhalo, vždy jen sklopila zrak a když jí chtěl něžně pohladit po vlasech, po těch sluncem zalitých vlasech, ucukla a útrpně zvedla oči k nebesům.

Čím víc ho ale odmítala, tím víc po ní toužil, tím víc se ji snažil nadbíhat, tím víc se před ní předváděl.

Ona všal zůstávala chladná.

Byl zoufalý. Když mu došli nápady, jak si získat její náklonnost, rozhodl se, že vsadí všechno na nejvyšší kartu. Vytáhne trumf. Nabídku, která se neodmítá, učiní ji královnou. Bude s ní sdílet svou moc, své postavení, svá přednostní a rozhodovací práva. Už se nemohl dočkat, až jí to oznámí. Večer, na kmenové radě, než šaman rozehraje svou hru rituálů.

Ten den, ten květnový den bylo krásné slunečné počasí. Celý den se snažil být ji na blízku, připraven ještě zintenzivnit palbu svých něžností. Putovali zrovna kolem řeky, když mu vyrvala srdce z hrudi a rozšlapala ho na prach. Zjistil, že je zamilovaná do jednoho z jeho synů.(ostatně všichni dospívající jedinci v tlupě byli jeho potomky). K večeru, když se tlupa zrovna snažila utábořit na noc, přistihl je v nedalekém háječku v milostném objetí. Mysleli si, že se nikdo nedívá, utápěli se ve vášnivých polibcích.

Pohlédl trpké pravdě do očí a neunesl to. Ó bože, jak byl slepý. Mělo mu to dojít dřív. Celé dny se vodili za ručičku, tlemili se na sebe....

Strhl se uragán vzteku. Nerozdýchal to. Narušili jeho výhradní právo dominantního samce a chtěl-li si udržet svůj vůdcovský respekt, nemohl tento incident nechat bez povšimnutí. Musela přijít tvrdá odplata. Řval jako šílený, poskakoval kolem nich a bušil pěstí do země. A oni tam jen tak stáli, jako dva andílci a s pobaveným úsměvem ho sledovali. Jejich rozpustilé oči se mu vysmívali. To ho dopálilo ještě víc. Cha, cha, chi, chi, che, che, utekla jsem ti se zajícem, starej kanče. Jeho vztek byl nevýslovný. Nenávist mu zatemnila mysl. Kluka nemilosrdně ubil k smrti a ji vyhnal z tlupy, čímž ji vehnal do spárů šelem, kterým se nikdy nemohla sama ubránit.

Jednoho dne, několik málo dnů po tomto žárlivém výstupu, našli její mrtvolu. Bohužel už, notně ohlodanou od divé zvěře. Silně to s ním tenkrát zatřáslo, teprve tehdy si uvědomil, co vlastně způsobil. Když od ní osobně odehnal smečku nenažraných vlků, zjistil, že čekala mládě.

Jeho vnouče.

V ten okamžik, když zakopal její mrtvolu a navršil na ní kamennou mohylu, aby vlci nemohli dokončit svou hostinu, jeho srdce úplně zkamenělo. Již nikdy pro něj nevyšlo slunce. Zůstalo zakleto v jejích zlatých vlasech, zahrabáno v jejím hrobě. Vyhořel. Již nikdy ho nic netěšilo, již nikdy nepocítil radost, ani euforii z úspěšného lovu. A ostatní samice ho dávno přestali zajímat, ostatně ho nezajímaly už v době, kdy zahořel láskou k Ív. Chodil jak bez hlavy, nelovil, nepářil se, svůj náčelnický post s mávnutím ruky přenechal jiným a tlupu nakonec opustil.

Stal se samotářem. Přesto vzpomínka na ten osudový den neuhasínala. Bezhlavě bloumal širými pustými pláněmi. Lhostejno, že skončí v drápech šavlozubého tygra, či skalního lva. Nenávist jako rakovina sžírala jeho srdce. Čím byl starší, tím více zahnívala a páchla, až úplně zamořila jeho mysl. Nenáviděl tu děvku, a zároveň ji nepřestával milovat. Nenáviděl celý svět, ale především nenáviděl sám sebe.

Každý rok, když začaly hnědnout jírovce kaštany, vracel se na to místo, kde kdysi zakopal její mrtvolu. Celé hodiny klečel u mohyly a vzpomínal. Nemohl na ní zapomenout, nemohl ulevit svému zdeptanému uhasínajícímu srdci.

Láska?!

Věděl, do smrti se toho pocitu nezbaví.

Letos to bylo jiný. Když se zas po celoročním bezcílném toulání, vracel do toho smutného koutu světa, uviděl nedaleko mohyly pást se zaběhnutý mamutí mládě. Dostal zas po letech chuť na mamutí maso. Mládě zabil a když se chystal na své kořistí hodovat, vyrušil ho dusot mamutí samice, která z nenadání přiběhla, hledajíce svého zatoulaného potomka. Jen tak, tak stihl uniknout jejím rozlobeným klům. Vylezl na nedalekou skálu a čekal, až to ta samice vzdá, mrtvé mládě opustí a on se vrátí ke své hostině.

 Mamutí samice, když zjistila, že se vrátila pozdě, že její potomek už nežije, srdceryvně vytroubila svůj žal. Ten nářek, to rekviem za mrtvé mamutí mládě pronikalo se rozléhalo divočinou na kilometry daleko. Pronikalo až do morku kostí a v tom náš pravěký lovec spatřil něco velice zvláštního. Z očí jí tekla voda.

(Tak jako dnes sloni, i mamuti kdysi oplakávali své mrtvé. Věděli jste to?)

Když pak večer seděl, zabalený do kožešiny, tupě zíral do žhavých uhlíků ohně, na prahu podzimu svého života. Oheň už dohasínal, ale bylo mu za těžko vstát a přiložit – jen tak tam rozjímal, či spíše pomalu usínal. Vzpomínal na Ív a na tu nešťastnou mamutí samici a ...

... v tom znenadání pocítil lítost. Lítost nad smrtí mamutího mláděte, nad svým dávným hrůzným činem, který mu nepřestával hlodat svědomí a hlavně nad nenarozeným vnoučetem. Poprvé v životě pochopil krutost svých skutků. Nenávist v mžiku vyprchala a z očí mu začaly vytékat kapky slané vody...

A tak se stalo. Po tváři lovce, zjizvené drápy šelem, oprýskané mrazem a větrem, stékala první lidská slza.

Tehdy se ta obludná, krutá opice stala člověkem.