Marcel Duchamp (1887-1968) zkoušel trochu psát, ale hlavně malovat. Byla nová doba, právě začínalo 20. století. Celá Evropa se měnila. Padaly staré monarchie, přicházela nová éra. Všichni se chtěli distancovat od starých prohnilých časů. Všichni chtěli být moderní, protože kdo nebyl moderní, jakoby by nebyl. V umění to platilo dvojnásob. Moderní byly hlavně -ismy. Tak například kubismus, dadismus, futurismus atd. Marcel Duchamp, chtěl-li být slavný a respektovaný malíř, musel být chtě nechtě moderní. A co čert nechtěl, jeho dva starší bratři, Gaston a Raymond, už slavní a respektovaní byli. Zejména ke Gastonovi alá Jacques Villonovi vzhlížel jako k zářivé hvězdě. Chtěl být jako on. Aby se mu vyrovnal, tak namaloval schody. Přesněji řečeno studii schodů ve čtyřrozměrné iluzi. Akt sestupující ze schodů(1911). Jeho Aktu ale z počátku pšenka příliš nekvetla. Byl odmítnut prestižním Salónem nezávislých. Ani když ho předělal a vznikl tak Akt sestupující ze schodů II(1913), neuspěl. Kdo ví co se stalo? Možná jen ten nepatřičný název. Slovutní páni kurátoři si možná mysleli, že si Duchamp dělá z kubismu legraci. Kdo ví?
Nesmírně ho ten neúspěch ranil. Skoro to vzdal. „Byl jsem hotov se světem umělců, hotov!“ přiznává v jednom z pozdějších rozhovorů.
,, Řekl jsem si, ať jdou k čertu, a nikoho z nich jsem už nechtěl vidět. Uvědomil jsem si, že moje cíle jsou odlišné od jejich.“
A tak na svou šanci musel čekat další čtyři roky. Přestal malovat. Začal vytvářet plastiky. Šíleně moderní plastiky. Třeba obrácené přední kolo bicyklu zaražené do sesle(1915). Dílko, které už moderní opravdu bylo. Mnohem, mnohem modernější, než si představoval ve svých snech. Nevědomky tím položil základní kámen pro celou jednu frakci moderního umění, která se na výtvarném nebi v hojném počtu vyskytuje dodnes. Jsou to tak zvané ,,ready-made plastiky".
Marcel Duchamp se konečně se dostal do širšího uměleckého podvědomí. Dokonce si ho všimli i v Americe. Nabídli mu členství ve Společnosti Nezávislých umělců, sídlící v New Yorku. Neváhal ani na minutku. Nabídku přijal a záhy se do New Yorku odstěhoval. Roku 1917 společnost měla uspořádat výroční výstavu a on, jakožto jeden z jejích členů měl právo zde vystavovat.
To byla ta šance, na kterou čekal.
Jenže, co se nestalo. Nechtěl to podcenit. Tolik chtěl svou šanci chytit za pačesy, že nakonec nevymyslel nic. Dosedla na něj tvůrčí krizi. Měl okno. Obludné, obrovské okno dusivě se dmoucí přes celou jeho mysl. Nic nevymyslel. A když už přece jen vydoloval z hlubin svého tvůrčího potenciálu nějaky nápad, nepřipadal mu dost dobré. Nic, s čím by mohl jít s kůží na trh. Zkoušel třeba natřít na modro lebku buvola, obléci petrolejku do podprsenky, aby vzápětí takové hovadiny zavrhl. Takové nápady mu nepřipadaly dost převratné, ani estetické a v neposlední řadě byly málo moderní.
Čas ho tlačil....
Večer před nejzazším možným termínem odevzdání dílka kurátorovi výstavy se psychicky zhroutil. Čekal na tuhle šanci deset let a nakonec nebyl schopen vytvořit nic. Jeho umělecká kariéra se zdála být u konce. Zítra abdikuje na členství ve společnosti a půjde třeba prodávat boty, nebo hrát šachy. Nikdy moc neholdoval alkoholu, ale dneska se potřeboval opít. Koupil si láhev burbounu a hodlal v ní utopit své umělecké ambice a hlavně zapomenout. Když ji ztrestal, v bujaré náladě se šel ještě dorazit do Moodyho baru, naproti přes ulici. Tam vypil ještě několik panáků. Pak se mu udělalo zle. Opravdu zle, jeho tělo nebylo navyklé zpracovávat na tak obrovské dávky etanolu. Žaludek jako na vodě, kvapně odešel na toaletu. Několikrát se vyzvracel do pisoáru. Pak se svalil na zem a usnul....
Ráno ho tam našla uklízečka Madlenka, která tam chodila uklízet, aby si něco přivydělala ke studiu. Brunetka s nevinným výrazem a bujarým poprsím. Když po něm dklízela tu spoušť, právě vycházelo slunce a paprsky dopadajícími skrz malé záchodové okénko jí hladilo v havraních vlasech, jako by jí chtělo konejšit.
Když se Marcel Duchamp probral ze svého delirického spánku, stála skloněna před ním, bylo jí vidět hodně hluboko do výstřihu. Bujaré poprsí se lehce vzdouvalo do rytmu, když se Madlenka koštětem přičinlivě kolébala sem a tam. Ještě než kocovina praštila Marcela palicí přes hlavu, ještě než se úplně probral byl obdařen vnuknutím takřka geniálním. Zdálo se mu, že vidí samotnou bohyni Můzu, která ho přišla probrat z jeho letargie. Nadzvedl hlavu, spatřil řadu pisoárů a bylo rozhodnuto. Šťastně jeden z nich vyrval ze zdi, byl to ten jeho slavný, právě čerstvě vypulírovaný Madlenkou a radostně si jej odnesl do ateliéru. Zbývalo ze strany mušle dopsat umělecký pseudonym R. Mutt a datum 1917.
Konečně měl svůj exponát pro výstavu Společnosti nezávislých umělců.
Fontána (anglicky Fountain) v poetičtějším překladu též Studánka, spatřila světlo světa. V průběhu dvacátého století se stala nejsilnějším symbolem moderního umění. Věc, která byla původně určena k jiným účelům dodnes v galeriích konkuruje ušlechtilým obrazům a sochám. Její vliv vnímáme i po šestadevadesáti letech. V roce 2004 byla u příležitosti udělení Turnerovy ceny pro nejlepší mladé britské umělce vyhlášena nejvlivnějším uměleckým dílem dvacátého století. Shodlo se na tom přes pětset předních uměleckých teoretiků a profesionálních kurátorů.
Dějinný vývoj dal nakonec Francouzi Duchampovi za pravdu. Dvě světové války, nacismus, komunismus, studená válka. Západní civilizace ve 20.století prodělala největší krizi za celou svou historii. Na všech frontách, v každém, i v tom nejzapadlejším koutě Evropy. Kdy jindy by bylo lze zvolat: ,,Jsme v hajzlu!“ a toto motto se geniálnímu Duchampovi jeho Fontánou povedlo umělecky vyjádřit naprosto vyčerpávajícím ba přímo prorockým způsobem.
zdroje: Reflex-Petr Wolf: Duchampův Oheň; wikipedia
