Nemám na sebe vůbec čas. Můj mozek neustále zpracovává nadměrnou porci informací. Celé roky je přetěžován nepřirozeným množstvím podnětů.
Pravidelně vstávám nevyspalý. Po probuzení se obvykle cítím ještě unavenější než před večer usnutím.
V zaměstnání permanentně nestíhám. Jsem neustále ve stresu.
Pořád ve střehu. Každá chybička může přerůst v problém.
Sto lidí po mě něco chce najednou.
Objednávky z eshopu. Telefony, maily.
Zapomínám se i napít.
Nová a nová nařízení a pravidla.
Není divu, že po šichtě vnímám realitu už jen rozmazaně, mezi mžitky před očima. Z posledních sil se doplazím k domovu.
Večer pak „zábava“, spíš mediální peklo.
Čtu několik knih současně.
Pařím počítačové hry. Několikrát týdně si pustím film. Nebo minimálně fotbal, nebo hokej. Vědecko-populární pořady.
Sleduji životy savců a prehistorických ještěrů.
Prostě a stručně nežiju jen jeden příběh, žiju jich tisíce. Tisíce podnětů, citových otřesů, kvanta informací a pak...
.. okolo jedné v noci usínám na pokraji zhroucení. Vlastně ani neusínám, upadám do mdlob. Utopený v šílené nudě každodenní rutiny, přesycený informacemi.
A pak druhý den znovu, ten stejný scénář.
Po patnácti takto prožitých letech si připadám spíš jako stroj než člověk. Jako automat. V hlavě gigabyty hovadin a přitom pořádně nevím, kdo jsem. Co je to za bytost, která dřímá v mé hlavě. Nevím o sobě vůbec, ale vůbec nic.
Kdybych svoje nitro mohl přirovnat ke hluboké studně, voda na hladině by vřela, plná třpytivých vzduchových bublin a pod hladinou by byla neproniknutelná ledová kra.
Nedokážu vyjádřit slovy, jak moc je mi líto, že jsem se nikdy neodhodlal potopit se pod tu vroucí hladinu, pak rozmlátit tu ledovou kru pod ní a podrobněji se seznámil sám se sebou.
Tak jsem to myslel, když jsem napsal, že nevím, kdo jsem.
Co bych pod tím ledem viděl?
Vplul bych do temného ticha mořských hlubin, nebo našel vyprahlou poušť?
Napojil bych se na kolektivní lidské nevědomí, nebo bych slyšel boží hlas?
Zkoušel jsem i meditovat, ale meditace ve mně dokázala probudit jenom obavu. Obavu ponořit se hlouběji, až někam pod tu kru. Obavu, že kdyby díra v ledu znovu zamrzla, nemohl bych se vrátit zpátky. Obavu, že bych se utopil v šílené letargii.
Než seberu odvahu, prozatím alespoň pátrám v knihách po výpovědích odvážnějších potápěčů do hlubin duše. Při čtení, obecně, se mi někdy zdá, že na mně určité pasáže nebo příběhy vyskočí. Rozezní ve mně zvláštní radost z pochopení. Zapíšu si je nebo vyfotím. Vytvářím si tak takovou kartotéku střípků zrcadel své duše . Když pak jimi zpětně brouzdám, připadám si, jako bych kreslil kontury svého nitra.
(Mimochodem třeba včera mě takhle osvítily mikrotubuly v neuronech a jejich souvislost s kvantovou nelokalitou v knize R.Penrose Mikrosvět, makrosvět a lidská mysl.)
Na této cestě jsem pro sebe také objevil Bibli. Je plná takových střípků a v neposlední řadě, jsem díky ní objevil motlitbu.
Chtělo by se mi napsat, že náhodou, jenže když jdete po téhle cestě, nemůžete se s ní minout.
Abych pravdu řekl, nevím jestli je to opravdická modlitba, tak jak se má dělat správně, ale opakování slov Otčenáše mě dokáže natolik uklidnit, že se pak dokážu lépe soustředit sám na sebe.. Díky motlitbě jsem se dostal zatím nejhlouběji. Dotknul se oné ledové kry. Jenom tak lehce, konečky prstů.
To máte tak: vnější svět zkoumáme pomocí myšlenek. Smyslové vjemy jsou totiž taky takové zvláštní myšlenky. Když něco vidíme, vznikne taková obrazová myšlenka. Do paměti se uloží vzpomínkový mpeg.
Jenže svou vlastní duši vlastníma myšlenkama zkoumat nemůžeme. Pokusím se vysvětlit, proč si to myslím. Určitě znáte Heisenbergův princip neurčitosti. Totiž ve fyzice elementárních částic, když někdo chce zkoumat vastnosti nějaké částice, musí je bombardovat jinými částicemi, tím ale ty jejich vlastnosti ovlivní, nevratně je změní, takže naměřené hodnoty energie či polohy jsou zkreslené: Nikdy je nemůžeme kvůli tomu přesně změřit, i kdybychom disponovali bůhvíjak vychytanýcm měřícím přístrojem.
Podle mého skromného názoru můžeme podobný princip aplikovat i na lidskou psychiku. Naše vlastní myšlenky totiž také ovlivňují stav naší mysli, proto ji jimi nemůžeme zkoumat.
Musíme si tedy vypomoct cizími názory. Skládat svůj obraz z názorů jiných lidí na nás, i když ani ty nejsou přesné, ani nemohou být, protože úsudek jiných lidí můžeme vědomě ovlivnit. Naštěstí. Určitě znáte trefné lidové rčení: Podle sebe, vidím tebe. Obrazy druhých vždy zkreslujeme vlastní optikou, proto jeden jediný názor, jediná sonda k získání přesnějšího obrazu vlastního ega určitě nebude stačit. Budeme muset aproximovat co nejvíce vzorků.
Proto žijeme životy plné složitých vztahů.
Na základě tohoto argumentu se domnívám, že lidské duše jsou vzájemně propojené. (Všechny naše studny možná čerpají vodu z jedněch spodních vod.)
Možná, že Bůh to má taky tak. I když je všemohoucí, sám sebe objektivně poznat nemůže. Proto si stvořil člověka k obrazu svému. Miliardy lidí - miliardy sond.
Potom není divu, že se kdejakému zarytému ateistovi, například Edwardovi Dawkinsovi, může zdát, že světu vládne sedm tisíc bohů. Od počátku věků každé etnikum uctívá nebo uctívalo své jedinečné božstvo. Možná je to ale jen sedm tisíc obrazů jednoho Boha. V podstatě každý člověk v sobě nosí jedinečný názor na Boha, který je v něčem specifický, něčím odlišný od pohledů ostatních lidí. Analogicky i já jsem v očích manželky také trochu jiný člověk, než v očích kamarádů na fotbale. Proč ale existuje tolik odlišných názorů na jeden objekt? Je způsobeno jednoduše tím, že svoje povahové rysy, svoje charakterové vlastnosti, ač třeba nechtěně, projikujeme do názorů na jiné lidi resp. na Boha a tím svůj popis reality zkreslujeme.
