,,Upozornění: Následující příběh se nikdy nestal. Veškeré osoby a fakta jsou smyšlená. Podobnost se skutečným světem a jeho reáliemi je čistě náhodná...
...napsáním tohoto textu jsem rozhodně nechtěl nikoho zdiskreditovat, ovlivnit veřejné mínění, způsobit někomu újmu na mediálním renomé, ani žádnou jinou škodu. Pokud tím někoho urazím, předem se omlouvám. Jsem si vědom toho, že cokoliv zde napíši, může být použito proti mně. Jakákoliv formulace tohoto upozornění je zřejmě zbytečná. Když mě budete chtít zničit, podle práva i v osobním životě, povede se vám to. Prosím, nedělejte to.“
Dopsal úvodní odstavec, musel být spokojen. Celý den ho nosil v hlavě a až teď k večeru se konečně dostal ke svému tabletu. Psaním se bavil, pyšně si text přečetl ještě jednou. Opravdu ho to nadchlo.
Jistě, nikomu nepřísluší hodnotit sám sebe, natožpak svou práci, ale soudě dle obvyklé reakce čtenářů, doufal, že byl dobrým novinářem. Nebál se politicky citlivých témat. Měl silně vyvinutý smysl pro spravedlnost, když bylo třeba, neváhal hájit právo a morálku. Ze svých zásad necouvl ani při velkých interview s mocnými osobami. Investigativní novinařina byla jeho výkladní skříní. Nezalekl se žádných kauz, nevyhýbal se žádným argumentům. Jeho zásady, píle a pracovitost mu vynesly místo šéfredaktora druhého nejčtenějšího časopisu v zemi.
Kromě toho napsal několik knih. Úspěšných románů, které vycházely i v zahraničí, což mu zajistilo dostatečnou finanční soběstačnost. A aby toho štěstí nebylo málo, našel si hodnou ženu, která mu porodila dvě krásné dcerky, s nimž trávil skoro každý víkend na chalupě v malebných jižních Čechách.
Na co sáhl se mu podařilo, co si zamanul dostal. S pokorou sledoval osudy jiných lidí a musel uznat, že ten jeho byl k němu dosud abnormálně přívětivý. To jistě nebylo samo sebou. Podvědomě cítil, že za to bude muset zaplatil. Bál se nejhoršího. Očekával, že je postihne nějaká hrozná katastrofa. Událost, která v jediném okamžiku vše dobré zhatí a zvrátí tak váhy osudu do rovnováhy. Zakládal si na tom, že je nezkorumpovatelný. Pokud to nebylo nezbytné, tedy pokud to přímo nevyžadovaly jeho novinářské povinnosti, nezúčastňoval se firemních rautů ani jiných V.I.P. akcí.
Snad kvůli tomuto neurčitému pocitu mravní bezúhonnosti se snažil žít skromně. Neokázale. Zbytečně nerozhazoval, jezdil jen v obyčejném autě. Bydleli v panelovém domě ve Strašnicích. Chalupa, či spíše chata, na kterou pravidelně jezdívali byla jen obyčejným dřevěným srubem. Myslel však na zadní vrátka. Chalupa měla být jeho útočištěm. Úkrytem v dobách zlých. Pro jistotu nikomu nesděloval jméno lokality, kde stála. Opatrnosti není nikdy nazbyt. Dával si záležet na tom, aby hned tak někdo nevěděl, kde tráví víkendy, kam vlastně každý pátek odpoledne mizí. Své povolání vnímal jako potenciálně nebezpečné. Odhaloval nebezpečné pravdy o mocných lidech, lidech, kteří svého privilegovaného postavení mnohdy dosáhli nečestným způsobem . Na cestě vzhůru se neštítili využít žádných prostředků .Co až ho bude nějaká z těch velkých ryb chtít umlčet. Slupli by jej jako malinu, rozplácli jako mouchu na skle. . Pokud bude mít štěstí a bude včas varován, sebere se a zmizí sem s celou rodinou. Do míst, jak doufal, kde by ho nikdo nehledal. Klidně by tady mohli strávit celý rok.
Dneska večer se to stalo. Tak dlouho se džbánem pro vodu chodí, až se ucho utrhne. Procitl, když se utvrdil v neblahé pravdě, kterou tušil už dávno. Totiž, že v době výkvětu informačních technologií nemůže žádná duše zůstat skryta zraku zvědů. Natožpak osoba veřejně natolik aktivní, jako byl on. Předevčírem si koupil nový tablet. Psaní bylo jeho vášní a tak se někdy stalo, že ho políbila múza v době posvátného rodinného víkendu. Prostě měl potřebu psát i na chatě, alespoň o večerech a alespoň fejetony. Využít to krásné inspirující ticho, podbarvené pouze zurčícími pramínky nedalekého potůčku. Atmosféru k tvůrčímu psaní přímo zrozená. Vybalil tedy ten svůj nový tablet, nainstaloval textový editor přes webovou službu a to se mu zřejmě stalo osudným.
Na flashce měl rozpracovanou glosu, reakci na ruskou invazi na krajině, o střetu zájmů ruských a amerických tajných službách. Takovou tak trochu parodii na konspirační teorie. Už dlouho jej dráždila my myšlenka, zda zmiňovanou anexi Krymu nezosnovali vlastně Američané. Dobře věděli o Putinově touze obnovit zašlou slávu sovětského impéria. Z historického hlediska věděli, že moc ruského medvěda stojí a padá s jeho hlavou. Ať již to byl kdysi car, komunističtí diktátoři v čele se Stalinem či aktuálně Putin. Cílem celé akce amerických tajných služeb s krycím názvem ,,Dragon head“ bylo vzbudit dojem Vladimíra Vladimíroviče, že se mu jeho plány daří realizovat. Krym byl vlastně taková návnada.. Smyslem celé akce ve skutečnosti bylo legalizovat sankce zaměřené na lidi z Putinova nejbližšího okolí. Ti pak budou mít o důvod víc se ho zbavit. Buď se jim to podaří a bude vyhráno, nebo se jim to nepodaří a Putin se následně zbaví jich. Zlikviduje je dřív, než oni stihnou zlikvidovat jeho, čímž však vznikne okolo ruského prezidenta vakuum, které se dřív nebo později zaplní novými lidmi. Šance pro americkou rozvědku infiltrovat Putinovo okolí svými lidmi a odvrátit tak šílený scénář, podle kterého ruská medvědice pohltí postupně Ukrajinu, pobaltské státy a nakonec snad i Finsko....
Dobře se tím psaním bavil, hodiny příjemně utíkali, kdy v tom si všiml jedné podivné věci. Funkce automatického doplňování mu začala nabízet jména jeho známých. Kolegů novinářů, kamarádů se kterými pravidelně hrával fotbal, celebrit, které mu v nedávné době poskytly interview. Dokonce i lidí, na které dávno zapomněl. Lidí, se kterými třeba chodil na základní škole do třídy a se kterými se už dvacet let neviděl! Šejtroček, Loučka, Němčická. Holka, kterou ve třinácti letech platonicky miloval, kde je jí asi konec, pomyslel si. Nemohla to být náhoda. Sakra, jak na ní ten našeptávač přišel a hlavně na základě čeho jí dal do souvislosti s ním. Jak se asi její jméno dostalo do paměti čerstvě zakoupeného tabletu, který nevlastnil ani dva dny, který před dvěma třemi hodinami poprvé zapnul, na kterém nebylo nainstalováno kromě předinstalovaných aplikací nic, jen ten jeden jediný kancelářský balík!
Vyšel ven na verandu do vlahé tiché letní noci a pomalu mu docházelo, že to čeho se celá léta obával se právě stává realitou. Překročil rubikon. Nervózně si zapálil cigaretu, kterou právě ,,odcizil“ z manželčiny kabelky. První cigaretu po čtyřech letech abstinence. V hlavě mu rotovalo zběsilé klubko otázek. Zoufale přemýšlel nad tím, jak celou situaci zvrátit. Zachránit co se dá. Sotva však vyfoukl dva, tři obláčky kouře, po příjezdové cestě přijíždělo auto. Zapnuté pouze potkávací reflektory, motor běžel téměř neslyšně. Nejhlasitější zvuk, kterým na sebe upozornilo, byla sprška vody z kaluže, do které muselo nevyhnutelně vjet.
Černý sedan neomylně zastavil před lávkou, která spojovala verandu, na které zrovna kouřil a konec příjezdové cesty. Ani na okamžik nepomyslel na to, že by se mohlo jednat o falešný poplach. Jejich chata stála na samotě u lesa, příjezdová cesta zde končila. Auto ani nemohlo pokračovat nikam dál. S typickým cvaknutím dveřních zámků z něj vyskákali dva borci ozbrojení samopaly a mlčky mu pokynuli, aby šel k nim. Ani se nesnažil utéct, varovat manželku, nebo snad dojít si do trezoru pro devítku a vzchopit se ku obraně. Věděl, že by neměl šanci ani doběhnout ke dveřím. Ani se nesnažil tam doplazit. Dřevěný plůtek verandy by mu před střelbou ze samopalů poskytl pramalou ochranu.
Tak jak byl,v pyžamu poslušně nastoupil do toho auta, sedl si mezi ty gorily na zadní sedadlo a byl ještě rád, že si přijeli jen pro něj. Rodinu, že nechají na pokoji. S manželkou o té hrozbě mluvili tisíckrát. Ona už bude vědět, která bije, až se ráno probudí a postel vedle ní bude prázdná...
