Krysa

„Mami, Lentilka už umřela...“ „To je mi líto, ale žila tři roky, to je dlouho.“

Dívám se na tvůj smutný obličej.
Už jsi dospělý,
umíš se vyrovnat se smrtí mazlíčků,
ale pořád to moc bolí.
Asi se mi dost nedaří
vyjádřit obličejem soustrast.
Ty dobře víš, že jsem nechtěla,
aby sis toho potkana pořídil.
Pak jsem ho doma trpěla,
protože ses o něj vzorně staral.
A že ti dělala strakatá samička radost
svou inteligencí a akrobatickými kousky.
Vzpomínám na tvůj smutný pláč,
když jsi našel milovanou rybičku
v akváriu břichem nahoru.
Bylo ti jen šest let.
Bolelo mě u srdce,
že jsem tě nemohla nijak utišit,
ani slibem, že koupíme novou.
Hrobečků pod včelínem u kostela přibývalo,
a ty ses pomalu a neochotně učil,
že k životu patří i smrt...
Nosili jsme kytičky,
když umřely rybičky.
Pak jsi měl bílého myšáka,
který předváděl skvělé kousky
tvým kamarádům v prádelně.
Pořídili jsme mu samičku
a tys netrpělivě čekal,
až přijdou na svět mláďátka.
Nezkušená prvorodička
dva novorozence sežrala.
Nešťastně jsi na ni křičel:
“To jsi matka?“
Nosili jsme pampelišky,
když umřely bílé myšky.
Jestlipak mi přineseš kytku,
až ti umřu já?