Můj dvacátý šestý rok

Rok se s rokem sešel a já jsem o něco starší a tohle je můj den (s nadsázkou a pořádnou dávnou ironie).

Vývoj mého mozku by se už měl zastavit, to znamená, že zůstanu takto blbý celý život? To snad ne!

Ráno šahám na svou zvrásčenou tvář a nacházím první vousy: „Hurá už jsem konečně dospěl“. Konečně jsem mužem (né že bych byl předtím dítětem, ale něco napůl?).

Také se rozmnožily otázky typu: „A kdy bude svatba?“ „Z tebe se stal kus chlapa, papáš hodně co?“ „ A co děti?“ Tyto otázky mě děsí a děsit asi budou hodně dlouho, to jsem tak starý, že každého napadne jen otázka o dětech, svatbě a mém pupku? Co se třeba zeptat: „Tak co Jirko, jak se máš?“
 

Bolest z alkoholu se začala rapidně množit, dříve po dvoudenním tahu vstanu a jdu něco dělat, dneska po pár pivech lehnu a vstanu jen pro vodu a jídlo (ježiši to zní hrozně….). Vrcholem mé síly je, že hledám ztracené věci z předešlého večera.

Ale ono to má i své výhody, děti v autobusem mě pouštějí sednout, vykají mi a dokonce se mě ptají, jestli nechci pomoci s taškou (opravdu jsem asi zoufalec).

Protože jsem si řekl, že jsem už muž, tak si přestanu kupovat Bravo a koupím si čtení pro pořádné chlapy, Rytmus života to jistí!!

Když to shrnu, zjišťuji, že jsem špekoun (ono se 97 kg těžko schová), taky si musím koupit konečně holicí strojek, zrušit předplatné toho Brava, přestat používat kondom a koupit si pár prstenů do zásoby. Možná nějakou koňskou mast na bolavé záda? Hubnoucí stroj? A hlavně uzavřít životní pojistku, protože opravdu stárnu….

Tak snad zase za rok: )))))))