Důchodci jako synchronizovaná skupina, aneb tohle jsem fakt nečekal…

Abych Vám nelhal, nepamatuji si, co mi bylo, pamatuji si, že jsem měl jít k lékaři v pondělí, ano v pondělí! To co jsem viděl a zažil je k neuvěření, ale poprvé jsem viděl skupinové chování důchodců v akci.

Z důvodu, že jsem pracující člověk, tak jsem vyrazil do ordinace o hodinu dříve než je ordinační doba. Stál jsem venku v zimě a byl první. Budova se měla otevírat za 30minut , v mezičase začali chodit lidi. Samozřejmě, že mezi nimi i starší lidé, lidově důchodci. Jejich tváře byly kamenné a plné odhodlání, což ve mně trošku vyvolalo obavy. Babička č. 1 měla jednu hůlku, babička č. 2 dvě dokonce dvě. Další skupina neměla náčiní, ale smrtící potřebu být u doktora první.

Ve sněhu se pomalu ozvaly kroky, to si kráčela sestřička do práce, šáhla do kapsy pro klíče. Oči všechny přítomných se upřely na zámek, Babička č. 1 narovnala nohu a pevným stiskem uchopila hůl. „Procházím, s dovolením“, dožadovala se volného vstupu sestřička. Pomalu zasunula klíček, otevřela dveře a něco naťukala. Co se stalo v ten okamžik se nedá popsat, ale stejně to zkusím.

Já nabuzen mou mladostí a sílou jsem vyrazil do dveří, ujela mi noha na sněhu a já dal placáka. Rychle jsem se vzchopil, ale mezitím už bylo stádo uvnitř. Měly dvě možnosti výtah pro 4 osoby nebo schodiště. Nejaktivnější děda přivolal výtah a babička č. 2, ano ta co měla dvě hůlky se vydala na schody. Vypadalo to jak synchronizovaná akce, hůlkami samozřejmě zablokovala schody a sedm důchodců co se nacpali do malého výtahu pomalu směřovali nahoru. Moje šance byla jediná! Mezipatro!!! V mezipatře jsem udělal kličku a babičku č. 2 obešel, zaslechl jsem jen tiché „no aby ses nepos*al“.

Doběhl jsem do patra, kde byla ordinace, babička č. 1 už byla na cestě k terminálu s čísly. Jako stádo chránící své mladé za ní šli ostatní. Babička č. 1 si vzala lístek a za ní další, další, další, další a další…. Babička č. 2 dorazila a taky si vzala číslo. Asi se ptáte, kde jsem skončil já? Já seděl opodál na chodbě, hlavu dolů a jen jsem si tiše říkal: „Nikdy nepodceňuj skupinové chování…“.

Takže v ordinaci jsem strávil 2 hodiny a pozoroval spokojené obličeje babiček a dědečků. Samozřejmě v pondělí už k doktorovi nikdy a ještě nepřipraven. Tentokrát jedině pevnou obuv a trošku drzosti.

Psáno s humorem a nadhledem ;)