Moje první kolonoskopie aneb připravte se, jedeme do zatáčky…

Moje poslední slova při odchodu z ordinace byla: "Děkuji, ale už nikdy více." Ale to bych předbíhal, na toto vyšetření nikdy nezapomenu, nebylo děsivé, prostě se jen sešlo hodně negativních vlivů…

Budu k vám od začátku zcela upřímný, nesnáším doktory, vůni Sava a bílou barvu. Hlavně při slově hadice, zadek a kamera jsem se osypal. Bohužel, jak tomu bývá, i já mám svou slabost, moji babičku. Jednou se rozbrečela: "Jiříku, vím, že máš problémy, běž prosím na to vyšetření, víš, že na to umřel děda…" No a bylo hotovo, byl jsem objednaný…

První komplikace začaly už při prvotní dietě, moje tělo požadovalo stravu, večer jsem stál u ledničky a říkal jsem si: "Jedna klobása, jenom jedna, ani to nikdo neuvidí, sežeru jí, než někdo dojde!" Nebudu vám popisovat pocity hladu, ty určitě znáte, vydržel jsem!

Nastal den "D", samozřejmě jsem šel v doprovodu kontrolního výboru, babičky a přítelkyně. Cestou do pekla jsem viděl automat na jídlo a můj mozek se mě snažil přesvědčit, že se musím najíst, jinak umřu. Došli jsme do čekárny, otevřely se dveře: "Tak pojďte, pane Rýslere…" Co má člověk dělat? Vešel jsem do ordinace. Tichým hlasem se ozvalo: "Zde si odložte věci a na židli…" Asi jsem byl ve stresu, ale víc jsem prostě neslyšel. "Hele, tak to hoď dolů a to bude ok": říkal jsem si. Dal jsem věci dolů a šel tři kroky vpřed. Z vedlejší místnosti vyšla sestra a vyděšeně řekla: "A kde máte andělíčka, pane Rýslere?" No, nebudu vám popisovat moje myšlenky: "Debile, panebože, další trapas a to ještě nezačalo…"

Pěkně jsem se uložil na lehátko, pěkně na šneka, jak já říkám, řit bokem, nohy k sobě a začal jsem se modlit. Došla paní doktorka: "Nebojte se, pane Rýslere, budete chtít injekci na uvolnění? Pokud byste se při zákroku chtěl ulevit, udělejte to, nestyďte se." V hlavě mi blesklo: "Jasně, že budu chtít injekci, cokoliv, hlavně ať to necítím."

Nastal zásun "Z". Hadička pronikala zatím neprozkoumanou jeskyní, kde ještě nikdo nebyl. Budu upřímný, bylo to v pohodě, i jsem se trošku usmíval, jaký já jsem byl debil! "A pane Rýslere, blíží se zatáčka, někdo má střeva více točitá, budete cítit tlak a bude to nepříjemné," prohlásila doktorka. Zatáčka přišla! "Klidně si ulevte, opravdu se nestyďte," opakovala sestra pořád dokola. No, zkusil bych vám popsat, jak vjela hadice do zatáčky, ale nebylo to moc příjemné, asi jako když jíte celý týden ovesnou kaši!

Moje zoufalství bylo neuvěřitelné, při každé zatáčce se ozvalo: "Ulevte si, nebojte se." "Já si nechci ale ulevit do prdele, já chci domů," problesklo mi hlavou!

Moje hlava začala produkovat únikový plán: "Paní doktorko, prosím, já vám dám slevu, pracuji tady v obchodě." "Nestačí to už, já musím na úřad." "Neodložíme to, dnes je venku nějak zima." V záplavě mých nabídek úplatků a proseb jsem se zadíval na obrazovku: "Paní doktorko, ta kamera má super rozlišení!" Sestra do toho dodala: "Fakt si ulevte, bude vám lépe." To i doktorka nevydržela a začala se uculovat.

Nebudu vás napínat, jsem zdravý, vše negativní, čistý jak slovo Boží. Ale tím příběh ještě nekončí. Samozřejmě jsem se musel pomalu postavit, obléci se a jít do čekárny. Celou dobu mě kontrolovala sestra, ať nehodím šipku na dlažbu. Vyvedla mě na chodbu, kde si mě měla převzat moje kontrolní četa. "Já na to seru, tady je ta ženská, co mě ukecala, ať jdu," řekl jsem pomalu belhající po chodbě. Nebudu vám lhát, držel jsem si zadek! Ano, držel jsem ho. Cítil jsem se zneužitý, zneuctěný a ještě jsem měl hlad! Automat se konečně dočkal! Řekli mi, že mám jíst lehká jídla a velmi pomalu!! HAHA, brambůrky a rovnou česnekové. Za tuto zkušenost si to zasloužím!

K závěru, kolonoskopie není takový strašák, jak se říká, prostě já jsem jiný a mám štěstí na trapasy. Myslete na své zdraví a na prevenci!

Jirka