najednou zvoní telefon. Ozval se mamčin hlas: „Děda umřel.“ V tento okamžik přestane fungovat hlava, myšlení a čas plyne trošku jinak …..
Nečekané rány bolí nejvíce, to je realita, ne životní moudro. „A nejde už nic udělat?“ zní moje slova do telefonu. V ten okamžik sedíte a jako by něco umřelo ve Vás, já jen asi deset minut seděl a nemohl jsem uvěřit.
Nechápal jsem, ale neukápla mi ani slza, cítil jsem neskutečnou bolest, ale slzy nikde. Hlava to odmítala přijmout. Ten večer jsem se opil jak nikdy a slzy začaly téct proudem. Projevila se bolest v celé své síle. Bohužel alkohol smutek nevyléčil, jen ho umocnil. V ten den se ukázalo kdo je kamarád a komu jsem u ….
Všichni brečeli, já stál a díval se přes sklo, něco mi nedovolilo projevit emoce, chtěl jsem být oporou pro ostatní, i když uvnitř jsem cítil neskutečnou bolest. Znáte ten pocit, když musí aspoň jeden sloup stát pevně? Pohřeb jsem proseděl při vzpomínkách a se sklopenou hlavou. Při hraní oblíbených písniček jsem se vrátil zase do dětství a viděl dědu, jak mě držel za rameno a řekl, že je hrdý.
Jsou věci, které nelze změnit, ale něčím si buďte jistí, tyto věci změní Vás. Mě to změnilo dost, asi jsem více dospěl, naučil se více rozhodovat sám a hlavně jsem pochopil, že každý telefon může být ten osudový….
Od té doby, když zvoní telefon, vzpomenu si na onen den a doufám, že tentokrát to bude jiné ……
A ještě jedna věc, než někoho obviníte z necitelnosti, zamyslete se. Třeba ten člověk chce být oporou pro Vás a prostě se hroutit nemůže. Když je sám tečou mu slzy stejně jako Vám…
