Základní výbavou pro cestu do obchodu je hůl, musíte s ní odrážet davy lidí, kteří se Vás lepí v zápalu možnosti nakoupit něco levněji o pár korun. Taky by to chtělo navigaci, protože najít něco je pro mě osobně skoro nadlidský výkon.
Blíží se otevírací doba, před obchodem stojí už nedočkavci a předkem vozíků jsou těsně u dveří. Vypadá to jako start formule, jen se otevřou dveře a všichni vyrazí do boje za levné potraviny. Já za nimi v klidu kráčím pro svou svačinu.
Tempo těchto lidí je až neuvěřitelné, zatím co já dojdu v klidu k pečivu, oni už mají nacpaný vozík. Zelenina, ovoce,konzervy,alkohol,káva, čokolády, no vlastně si stačí otevřít leták a nemusíte ani hádat pro co všichni šli. Zajímavé je, že své vozíky musí postavit doprostřed cesty, rád bych si prošel pro jeden salát, nic více, ale musím kličkovat mezi vozíky a lidmi (opravdu jsem byl ještě ospalý a kličkování po ránu mě opravdu nebaví).
Po 15 minutách, nakupování se blížím k pokladně, v zápalu boje jsou vozíky natlačené všude, jede jen jedna pokladna. Já se netlačím, nemám čím, vozík jsem nechal v garáži, ale do mě pořád někdo naráží zezadu.
Musím se přiznat, že jsem pomalu měl chuť svačinu hodit někde do regálu a utéct, ale nebylo kudy, všechny cesty ven byly zataraseny zástupem lidí i vozíků. Po 10 minutách ve frontě platím 45,- Kč za svou svačinu, 30 minut ztraceno a já zjišťuji, že příště radši bagetu na benzínce. Tam mi aspoň nehrozí pozdní příchod do práce, tlačenice ve frontě a neustálé masírování zadku cizími vozíky.
Pěkné nakupování
J.R.
