Světlo na konci tunelu

Surfuji si takhle po ránu na webu. Informace všelijaké a tu ejhle, rozumný, neobvykle slušný článek s dohledatelnou argumentací. Kouknu na podpis a žasnu.

Čtu další, a co byste řekli. Náhodou opět článek k věci, opět solidní fakta a racionální závěr. Když jsem četl podpis, něco mě zaujalo. Začal jsem hledat dál, tentokrát už cíleně. A našel. Co myslíte, že bylo zajímavé na těch článcích. Ano, hádáte správně, podpisy. Jeden vedle druhého samý psychiatr.

Potěšilo mě to. Jak člověk stárne, potřebuje častěji lékaře než kulturologa nebo politického analytika. Mou důvěru v lékaře to jen posílilo. Možná budete namítat, že normální člověk psychiatra nepotřebuje a máte pravdu. Jenže jsou situace, kdy procento psychiatrických pacientů prudce stoupá. Prý až k padesátce.

A to je problém. Vezmeme-li například parlament, tak to znamená potřebu až sto čtyřicet lůžek na uzavřeném psychiatrickém oddělení. Uznejte, kde to vzít? Takže vidím jediné řešení. Hned od příštího školního roku zrušit některé z fakult vychovávajících odborníky, kteří sami netuší, v čem spočívá jejich přínos společnosti a rozšířit studium medicíny, psychiatrie zvláště. A část prostředků vynaložit na urychlené budování příslušných, pokud možno velkokapacitních oddělení. Naši pacienti si to zaslouží. Protože jak už říkal můj prastrýc, blázni jsou milí lidé a mají v Praze velký dům. Jako zaměstnanec v Bohnicích to musel vědět.

Už přespříští volební období by mohl být problém vyřešen. Nových specialistů bude dost. V tom je to světlo na konci tunelu. Jen je třeba přehodnotit náš vztah k Bruselu. Protože tolik lůžek mít nemůžeme.