Svaté pravdy

Na každé stránce, monitoru, displeji i obrazovce jsme nepřetržitě upozorňováni na fejky, houxy a další děsy. Přitom je známo, že každý člověk má svůj pohled na věc, takže dohledání správné pravdy je těžké.

Jak z toho ven? Právě mě zaujalo něco charakteristického pro dnešní dobu. Dozvěděl jsem se o akci jak odhalovat různé šmíráky. A zaujalo mě konstatování, že nejvíce napadení bylo ze strany USA, dále z Ruska a Číny. Svatá pravda. Kdo by mohl očekávat, že nejvíc napadení bude z Monaka nebo Vatikánu (i když Belize se zviditelnilo). Zajímavý byl dodatek, tak typický pro dnešní novináře. Je prý možné, že napadení z USA nebylo z USA, ale hackeři byli schovaní v Rusku. Další svatá pravda. Je to možné a stává se to. Ale všimněte si, že nikoho nenapadne napsat, že hacker z Číny byl ve skutečnosti z USA.

Jak si ujasnit co je a co není větší a menší svatá pravda? Nehodlám poučovat, chytří to vědí, hloupým je to jedno. Ale jako prevenci primitivního komentování bych doporučoval následující.

Každé tištěné a internetové médium by mělo mít pod svým titulem uveden název majitele, případně těch, kdo redakci platí. Totéž by mělo být pod logem televizní stanice a při přihlášení rozhlasové stanice. Protože jak jistě víte, platí další svatá pravda. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

V případě tolik propíraných veřejnoprávních médií existuje ještě jedno řešení. Stále vychvalovaná privatizace. Je také nutno vzít v úvahu, že se rozrůstá skupina obyvatel, kteří veřejnoprávní média nesledují. Otravné je i neustálé opakování zpravodajství. Normálnímu občanu stačí jednou, dvakrát denně shlédnout aktuální novinky. Takže ať si vláda pořídí jeden kanál pro důležité informace na vlastní náklady a snad ministerstvo školství jeden kanál pro vzdělávací pořady. Ty zahraniční dokumenty jsou totiž to jediné, co je v televizi nesporně kvalitní. A zábavné pořady ať vysílá kdo chce. Informace se minimalizují a občané ušetří.