Pan ministr může být v klidu

Pár týdnů to vypadalo, že pan Ťok má problém. Sněhový příval a borci za volantem nevyjedou ani krtinu. Nemohou tušit, že v Česku v zimě sněží a mezi kolony přetížených kamionů se nevejde ani cestář s lopatou.

Bylo nasnadě podezření z korupce. Po určitý čas totiž bylo víc než zřejmé, že zatímco na jižní Moravě (odkud pan ministr pochází) nesněží, na Červenohorském sedle je kalamita. Kdo by to řekl. Na sedmi kilometrech stoupání o čtyři sta metrů. Jenže začalo sněžit všude a tak i tento argument padl.

Žádoucí (a také snadno kritizovatelné) je správné prosolení silnic, především preventivní. Plně schvaluji. V Česku nemáme solné doly a tak snad časem nějaké vzniknou ze silničních splachů. A do té doby se alespoň ochutí koktejl z pesticidů a hormonů v našich řekách.

Bohužel, nějaký panikář právě zveřejnil zprávu, že solení ničí porosty. Dobře, to jsme věděli už jako školáci (druhová diverzita květeny šla do háje). Jenže to se solilo málo, dnes už není co ničit. Tak proč tolik pesimismu?

Zbývá poslední nedořešený nápad. Zlevnit dálniční známky, aby podnikaví fiškusové z tranzitní dopravy mohli jezdit levněji. Obyvatelstvo může sedět doma a dívat se na historické filmy z Beskyd, z dob, kdy tam bylo víc stromů než parkovišť. A nebude uvažovat o tom, co mě nedávno zaujalo. Chodím často podél jedné z hlavních železničních tratí. Běžný nákladní vlak vypadá asi takto: Jedna lokomotiva, jeden strojvůdce a čtyřicet i více kontejnerů. Kolejnice nekloužou. Na silnicích je situace jiná.

Mohla by následovat úvaha o tom, proč dovážet brambory z konce světa a cukr z druhého do země, která ještě nedávno byla soběstačná. Jenže to bychom narazili. Protože: Ekonomika first.