Popudem k napsání těchto řádků je opakovaný nářek nad nedostatkem lékařů. Atd. Když píši atd., tak tím myslím další specialisty a „objektivní“ potíže proč se něco nedaří, ačkoliv by mělo.
Plně chápu, že lékaři mají tendenci odcházet do zahraničí. I kvůli penězům. A chápu, že je tam rádi vidí. Tímto způsobem získává Německo, USA a další bohaté země kvalifikované síly. Ve všech oborech. Proč by investovali do výchovy odborníků, když je mohou koupit. Podmínkou ovšem je, že mateřská země odborníka je výrazně chudší. Proto sny jak doženeme a předeženeme, jsou absolutně nereálné. Chováme se stejně, a přijímáme odborníky z východu, už i dělníky, protože ti jsou ochotni dělat za mzdy, které našim lidem nestačí, ale pro ně, živořící tam kdesi jsou lákavé. Zatím.
Co mě nejde do hlavy, že my ty odborníky pro cizinu pracně a levně vychováváme. Kdysi to bylo zařízeno tak, že studium bylo sice v podstatě zdarma, ale absolvent musel odpracovat několik let na státem určené pozici. Tím splatil dluh. Dnes je takové jednání nedemokratické, ale demokratické je, financovat školství z peněz daňových poplatníků aby absolventi mohli za kopečky.
Že lékaři, lékárníci a další profese nechtějí na venkov a do malých měst je také pochopitelné. Stačí se podívat, jaká je dopravní obslužnost na hlavních tratích a silnicích. Tam se mohou dopravci přetrhnout. Mimo ně se brzy bude chodit pěšky. Celosvětový trend je stěhovat se do velkých měst, budovat slumy a případně pobírat podporu. Ochránci přírody budou mít radost, protože krajina se vylidní. Jenže ani to není úplně pravda. Rekreační průmysl zabere nejkrásnější kouty vlasti, postaví tam silnice, hotely, markety, stadiony a návštěvníci se budou za drahé peníze dívat po večerech u sklenky vína na video, jak byla ta krajina krásná. Stačí se podívat na turistické atrakce v Egyptě, Itálii, Řecku a jinde. Lidé běhají po oválu, lyžují s kopce dolů a chodí převážně z baru do baru. Zato mohou cvičit v posilovně.
Stávající společenský systém nefunguje. Bohaté země jsou bohaté proto, že půjčují peníze, podnikají v bankovnictví. (Než začnete kritizovat autora, všimněte si laskavě mezd v různých profesích.) Chudé země vyrábějí a zisky odevzdávají mateřským podnikům v těch bohatých a v daňových rájích. Dobře je tam, kde se manipuluje s penězi. Obchod a doprava vydělávají na pendlování mezi kontinenty, protože brambory nenajdete za humny, ale hranolky vám dovezou třeba z Austrálie. Zákazník to zaplatí rád, protože budou s příchutí krabů a stejně mu nic jiného nezbývá.
Živíme mnoho nadbytečných lidí. Petr Nárožný kdysi označil studijní obory za tvrdé a měkké. A naprosto správně a úplně zbytečně připomenul, že ty přebytečné měkké odborníky zaměstnává stát. Protože kolik firem zaměstná kulturologa, geografického politologa a podobné profese? (Jmenovaní prominou, zaujali mě mezi dalšími.) Možná by jich stačila čtvrtina, možná desetina. Širší vzdělání ve společenských vědách by měl dostat každý, aby nebyl hloupý. Mělo by být obsahem všeobecného vzdělání. (Patřím ke generaci, kde téměř každý na základní a střední škole hrál na nějaký hudební nástroj. Umělci z nás nebyli, ale k muzice máme vztah, protože tušíme o co jde.) Ale ne proto, aby si z toho udělal živnost. Háček je v tom, že to prosazují právě ti, které živí stát.
Zatímco dříve bylo jen několik vysokých škol a počet míst v měkkých oborech byl omezený (na technice bylo volněji), dnes se vysoké školy přemnožily. Pamatuji, že partě mistroval absolvent dvouleté střední školy. Později absolvent školy s maturitou. I ředitel závodu míval jen čtyřletou průmyslovku. Dnes je mistrem vysokoškolák. A přitom absolventi některých oborů vyššího studia dělají cokoliv, jen ne to, co studovali.
Má to i další důsledky. Dříve bylo docentů jako šafránu, profesor byl bílá vrána. Akademika jsem osobně zažil jednoho. Byl to moc milý pán, dodnes na něj vzpomínám. Dokonce se stávalo, že nositele vědeckého titulu se všetečkové ptali: „A máte ho z akademie nebo z vysoké školy?“
Ke zvýšení prestiže se kolektiv dohodne na udělení titulu pilnému kolegovi. Aby to mělo váhu, musí mu potřepat pravicí sám prezident. A je tu další profesor na věčné časy pro celou zeměkouli a přilehlý vesmír. Když jsem si kdysi vybíral školu, radil mně známý učitel, abych se podíval na její publikační činnost. I tehdy byly mezi profesory a „profesory“ velké rozdíly. Takže kolik našich kapacit má mezinárodní úroveň? Neměli bychom se poučit například v Izraeli?
Stále omílanou nízkou produktivitu našeho hospodářství bude asi nutno zlepšit tam, kde to vázne. A jen ve výrobě to není.
