Hrobník pláče

Zaujaly se mně trvalé  nářky nad zoufalým stavem mnohých kulturních památek. Ne proto, že bych jim to přál, ale připadá mně to jako ukázka černého humoru.

Na údržbu našeho historického dědictví skutečně nejsou peníze. Tedy určitě jich není tolik, aby byly v relaci se současnými cenami stavebních prací. Co to je sto milionů na zámek, když soukromý domeček stojí miliony, ten lepší i desítky milionů. Investovat by se ale mělo. Protože když k nám zabloudí cizinci, tak většinou ne na houby nebo za sportem, ale za památkami. Máme jich totiž požehnaně a to je dar.  

Na druhou stranu je hloupé naříkat, že kdesi na Moravě nemají peníze na převzetí (a tím spíš na provoz) místních zchátralých zámků. Mám před sebou materiál, který ukazuje jak se peníze na památky přidělují. Nebudete mně to věřit, ale jsou zde často takové  dotace, jako oprava střech místního kostela, výměna dveří a nové žlaby u kapličky. Nemám nic proti církevním stavbám, naopak pokládám je za součást české krajiny, část historie a naší národní kultury a jako takové by měly být udržovány. Přesto, že žádný ze zmíněných objektů nemá větší architektonickou nebo historickou hodnotu. A bohoslužby se v nich konají jednou za uherský rok.  

Také mám před sebou jiný příklad. Jeden kostel dostane na opravy z fondu rozvoje venkova. Je mi to divné, ale čert vem rozpočtové kolonky, hlavně když to je pro bohulibý (tak i tak) účel. Měl bych ovšem ještě jiný návrh. A vsadím se, že rozzuřím kde koho. 

Jak už jsem naznačil, památky jsou naším národním pokladem. Zaniknou-li, už je nikdo neobnoví. Také pochybuji, že jejich rovnocennou náhražkou bude třeba nová knihovna nebo stadion. To může postavit  kde kdo. Je ovšem jasné, že soukromý vlastník památky stěží udrží. Veřejnost většinou netuší, že  na cenné soukromé objekty přispívá stát (obce, kraje). Na druhou stranu: tyto objekty musí žít. Soukromé kulturní památky by měly být obývané nebo být užívány jako muzea  a podobně. Tyto stavby nejsou jen  ozdoba krajiny,  ale také kulturní centra. I kostely se dají využít nejen pro  církevní obřady ale i  kulturu.

  Jak to tedy udělat aby ty ubohé dotace na památky stačily? Bylo by jednoduché a velkorysé  kdyby správa a údržba (tedy vlastnictví) podobných objektů připadla státu. Jsou přece nás všech bez jakéhokoliv hanlivého přídechu tohoto slova. Církev by se vzdala svých vlastnických práv výměnou za možnost užívat je a přispívat na  údržbu a zvelebení vnitřních prostor podle svých potřeb. Samozřejmě u staveb různé hodnoty by to zřejmě bylo různé. Pro začátek by zbyla spousta miliard na zásadní  opravy.

 Tento přístup by byl ušlechtilý, měl by nemalý dopad na kulturní výchovu mladé generace, cizinci by měli co  obdivovat a my všichni bychom se pro svět stali vzorem nezištného soužití různých zájmových skupin. A co je hlavní: Na základě výše zmíněných zkušeností s poskytováním dotací soukromým subjektům je jisté, že stát by se vyhnul budoucímu soustavnému loudění o příspěvek na památky v soukromých rukou. Pochybuji totiž, že za nějakých padesát let nezačne někdo opět plakat nad nedostatkem peněz a stát bude stejně  bohatě dotovat památky, které už spolufinancoval, pak předal soukromým vlastníkům a teď jsou znovu v ohrožení. Tedy pokud je nebude chtít  nechat demolovat nebo přeměnit na skladiště jako v létech padesátých.