Deset omylů prostého voliče

Všechno je jinak. Prostý volič je masírován profesionálními manipulátory. A tak jen několik ukázek, které prostého voliče vedou k rozhodnutí. 

Volební programy se slibují a to neznamená, že se budou plnit. Vhodnou výmluvou je reálný fakt, že v koalici se vždycky musí škrtat v předvolebních slibech a dá se proškrtat cokoliv. Takže z pěti slibů se tři nemohou realizovat kvůli partnerům, ale objeví se dalších deset překvapení, které před volbami nikdo nečekal.

Volič se domnívá, že vyhrává ten nejlepší. Ani náhodou, protože spolek pěti protistran je silnější než vítězná strana.

Volič nezná volební program své oblíbené strany, natož těch ostatních. Argumenty pro výběr kandidáta jsou občas docela zábavné. Já pamatuji například „ten pán nosí pěkné kravaty“, „je to fešák“, „je dobrý, říkal pan farář“, apod.

Velkým omylem je přesvědčení voliče, že jeho dva oblíbení kandidáti jej budou v třicetičlenném zastupitelstvu zastupovat k jeho spokojenosti. Ani náhodou. Tím spíš, že všude (snad mimo nejmenší vesnice kde se zastupitelé denně potkávají a chodí do stejné hospody) se najde skupina několika aktivistů (chcete-li mafiánů) spojených vlastními ekonomickými zájmy a zbytek jsou poslušné ovce, závislé na těch předchozích, které při hlasování sledují, jak hlasuje lídr.

Volič si myslí, že politik je kvalifikovaný pro svou funkci. Ani náhodou. Dovedete si představit, jak se může uplatnit pět špičkových lékařů, když jsou volná pouze místa na ministerstvu pro průmysl, zemědělství a obranu? (Tím samozřejmě nenarážím na někoho konkrétního.)

Volič si myslí, že politická strana táhne za jeden provaz. Omyl, v rámci politické strany jde o funkce, a do funkcí se můžeme dostat jedině tehdy, když zlikvidujeme stávající funkcionáře. (Když se to nevede, je nutno založit novou stranu.) Při troše pozornosti si jistě všimnete, že politiky podrazí často jejich spolustraníci. (Vzpomeňte na aféry politických stran jednu po druhé.)

Volič si myslí, že politik je tím schopnější a pracovitější, čím je déle ve funkci. Ani náhodou. Věk není zárukou vyšší inteligence a často ani zkušeností. Aparátčík žije mimo realitu. Proto také mívá množství poradců. A pracovitost? Kdo nic nedělá, nic nezkazí.

Volič si myslí, že politik pracuje pro lidi. Ne. A v tomto případě je v tom tak trochu nevinně. Opravdu si myslíte, že může být vstřícný k myslivcům, hokejistům, důchodcům a současně živnostníkům? Pokud si myslíte, že ano, pak si přidejte dalších sto profesí a zájmových skupin a přemýšlejte. Jeden z  poslanců to vyjádřil takto: „Proč ta bábinka čeká zvýšení důchodu od ODS ?“.

Volič nevnímá dvě zásadní metody propagandy. První je obecný. Neposlouchejte řeči o morálce, lidských právech, humanitě a podobně, chtějte odpověď na konkrétní otázky, které se týkají vás, vaší rodiny, vašich kamarádů, sousedů. To jsme my všichni! Druhá je reakce v diskusi. Politik se nepokouší vysvětlit proč je mléko drahé, politik odvětí, že oponent nosí ponožky v sandálech, jeho synek rozbil okno a vůbec jde o divnou rodinu.

Volič se domnívá, že peníze nehrají v politice roli. Máte snad vy na prezidentskou kampaň? A všimli jste si, že snad jediné hlasování parlamentu, kde se sejdou téměř všichni a hlasují jednotně je o vlastních odměnách?

Prostě volič by měl přestat žít ve svých snech a uvažovat o politicích jako lidech s běžnými chybami a ještě nějakými navíc. A to jsme nevzali v úvahu zastoupení psychopatů v politice.