Jak jsem si to musel udělat sám

   Tento příběh věnuji všem, kteří v mém minulém povídání o mužských nákupech ve mě odhalili hňupa, despotu a jinak neschopného blba. A taky těm, kteří si to vysvětlili tak, že jsem lakomý sobec, který si ze sebe dělá   srandu a nechce takové potěšení dopřát někomu jinému.      Přeberte si to sami.

              Předesílám, že žiji v manželství již pětačtyřicet let. A to prosím nepřetržitě s jednou manželkou. Všimněte si, že nezdůrazňuji, že se jedná o manželství šťastné, spokojené a vyrovnané. Pokud by tomu tak nebylo, musel bych být duševně zaostalý, abych to tak dlouho vydržel.

            Teď už jsme se ženou oba v důchodu a více si užíváme toho, na co v průběhu předchozích let nebyl čas anebo dost příznivé podmínky. Protože si ve svém věku zachováváme duševní i fyzické síly, můžeme se věnovat i všem radovánkám vysloveně manželským.

            To že nám to v manželství klape, ale neznamená, že je bez problémů vždy a všechno. Jako například nedávno. Moje žena po delší dobu začala naprosto bez příčiny ignorovat jeden ze základních  prvků manželského soužití. A právě ten, který mám obzvláště rád. O takovou věc si člověk pochopitelně neřekne přímo a neomaleně. Tak jsem se jí to snažil taktně naznačit a upozornit, že mi ta záležitost dost chybí. Ale bez výsledku. Když ten neudržitelný stav trval již nesnesitelně dlouho – snad týden nebo dokonce deset dnů  - rozhodl jsem se věc řešit radikálně. A to tak, že si to prostě udělám sám.

            Mám v našem domě svůj kout, kde nerušeně vykonávám většinou různé opravářské a údržbářské práce a myslel jsem, že tam budu mít klid i pro tuto akci. Po krátké přípravě jsem s tím začal hned po ránu, prostě už mi to dost chybělo. Byl jsem právě v nejlepším, když soukromí mé intimní chvilky narušila moje žena. Vstoupila naprosto nečekaně v okamžiku, kdy jsem si žmoulal pytlík. Strnula jak Lotova žena a já jsem zrudnul až po palce na nohou.

-          Tak to jsi dědku snad nemusel! Po tolika letech! 

Zpravidla mě takhle ošklivě neoslovuje, ale tentokrát byla viditelně rozhořčena až do krajnosti. Otočila se a nasupená odešla.

            Co jiného mi v té situaci zbývalo, než svou nepříliš povedenou akci ukončit do ztracena, uklidit po sobě a jako zpráskaný pes se vrátit do společných obytných prostor. I když to u nás bývá naprosto výjimečně, ten den byla tichá domácnost.

Ledy se prolomily až navečer. Ve chvíli, kdy jsem to už nečekal, přistoupila žena ke mně a bylo jasné, že mi odpustila.

 - Tak tohle už mi víckrát nedělej. Nějak jsem pozapomněla, že to máš tak rád a nějaký čas jsem tě zanedbávala. Smažeme to a dnes večer si opravdu užiješ.

            A opravdu, ten večer jsem si užil nadmíru. Byla gulášová polévka, kterou mám tak rád a ve dnech následujících vynikajících domácích polévek nepřeberné množství. Abych si už zase nemusel někde v ústraní sám trapně dělat asijskou polévku z pytlíku.

PS:  Jakou máte vy zkušenost s přípravou pytlíkových polívek? Já jsem ty kroucené nudle při prvním vaření z nezkušenosti nechal vcelku, ale vznikl z toho tak neforemný chumel, že se to nedalo lžící nabírat. Takže teď si je v pytlíku požmoulám nadrobno a nudle mají po spaření horkou vodou podobu kousků těstovin, které se konzumují bez problémů.