Pravice nebo levice – kudy a kam jedeme

Když se Čech podívá někam do světa, ihned bystře porovnává vše viděné s tím, co zná z domova. A na prvním místě je samozřejmě to, co on sám důvěrně zná, tedy především pivo. Nechápe, jak může nějaký jiný národ pít tak hnusné pivo s jakousi podivnou příchutí a ještě ho čepovat bez pěny. A tak český pivař rozděluje státy a národy podle toho, jakou pivní kulturu vyznávají.  Což pro většinu světa samozřejmě dopadá velice nepříznivě.

Jiná situace nastává, když je cizokrajná země posuzována podle něčeho, co posuzovatel sám nevykonává, ale s čím se doma běžně doma sám či prostřednictvím svých potomků setkává. Tady bych na prvním místě jmenoval systém školství a vzdělávání vůbec.  A v tomto případě je nejčastějším výsledkem takového srovnání totální odsouzení celého našeho systému škol od základních až po univerzity. S obdivem náš občan vzhlíží k tomu, jak třeba žáky klasifikují ve školách jinde ve světě, jak je nechávají bez biflování vyňatých slov a násobilky krásně rozvíjet osobnost dítěte.

            Ale nastane i situace, kdy domorodý posuzovatel cizokrajných zvyklostí najednou váhá, zda cizinu v konkrétním případě odsoudit či obdivovat. Jako nejnázornější příklad mě napadá pravo- či levostranný způsob dopravy. Ono je vážně krajně obtížné se rozhodnout, zda je optimální ten způsob, kterým se jezdí vlevo v jedné spřátelené anglojazyčné zemi, či způsob právě opačný v ještě větší zemi se stejným úředním jazykem.

            A zde bych si dovolil trochu osvěty, abych čtenářům tuto rozpolcenost světa objasnil. I když to je z historického hlediska velice nesnadné, protože nějaký dokument o stanovení pravěkého systému silniční a městské dopravy buď vůbec nikdy neexistoval, nebo se do dnešních dnů nezachoval. Ale z různých pramenů lze dovodit, že převážná většina světa kdysi jezdila vlevo. Vysvětluje se to třeba tím, že většina rytířů byli praváci, a tudíž na koně nasedali z jeho levé, tedy dopravně nefrekventované strany. A potom i při jízdě potřebovali mít volný prostor po pravé ruce pro případnou akci svého meče.

            Z historických materiálů je tedy celkem jasné, že většina světa ještě v první polovině 18. století jezdila vlevo. A zdá se být nepochybné, že podstatný vliv na to měla Anglie, která svůj vliv a smysl pro pořádek uplatňovala nejen na svém území, ve svých koloniích ale také v mnoha dalších sférách zájmu. A právě osvobozování od anglického vlivu mělo v mnoha případech zásadní vliv na změnu provozu na pravostranný. Vůbec největší impuls evropskému a následně světovému cestování vpravo asi dala Francouzská revoluce, právě jako výraz vzdoru proti všemu anglickému. Oficiálně byla povinnost jízdy vpravo ve Francii zavedena už v roce 1794. A jak se francouzský vliv prostřednictvím Napoleona dostával postupně do mnoha zemí Evropy, dostával se tam i francouzský způsob jízdy po vozovkách. Stranou dočasně zůstávaly hlavně země, kterým se Napoleon z nějakého důvodu více či méně vyhnul – tedy například Británie, zčásti Rakousko-Uhersko, Portugalsko.  Sice bez Napoleona, ale jako výraz odporu proti bývalé britské koloniální nadvládě, přecházely postupně i severoamerické státy na pravicové dopravní pozice.

            Zajímavé z tohoto hlediska bylo Rakousko-Uhersko. Čechy, Uhry a balkánské země jezdily nadále tradičně vlevo, ale samotné Rakousko bylo dopravně nejednotné. Přesně po čáru, kam v roce 1805 došel Napoleon, se jezdilo vpravo, ve zbytku země vlevo. Sjednocení zavedl až Hitler, který v roce 1938 Rakousko připojil k Německu, a prakticky přes noc se doprava sjednotila se zbytkem Německa vpravo.

            V této souvislosti se občas uvádí, že jediná prospěšná věc, kterou udělal Hitler pro naši zemi, bylo bleskové převedení dopravy na pravosměrnou. Je to ale pravda pouze zčásti. Československo se už v roce 1926 v rámci dodatku k Pařížské úmluvě zavázalo, že změnu směru dopravy zavede do pěti let. Ale jak už to u nás bývalo (a stále ještě je) zvykem, termín splněn nebyl. Až opatřením Národního shromáždění ze dne 10. listopadu 1938 bylo stanoveno, že změna bude zavedena k 1. květnu 1939. Takže Hitler 17. března 1939 československou byrokracii jen o kousek předběhl. Samozřejmě ale bylo místo, na které i Hitler byl krátký – a to byla Praha. Po špatných zkušenostech z Vídně byl Praze povolen odklad do 26. března, aby bylo možné provést úpravy výhybek, vozů, zastávek a dalších zařízení tramvajové a autobusové dopravy.  Radikální změna přes všechny pesimistické předpovědi podle dobových informací proběhla vcelku organizovaně a s minimem dopravních nehod.

            A od té doby patříme ke světové pravici, aspoň co se silniční dopravy týká. A připadá nám spíš divné, že tomu je někde ve světě ještě naopak. Ale nenechme se mýlit – podle internetových informací se vpravo jezdí ve 164 zemích a opačné přesvědčení vyznává ještě 75 států světa. Což nijak nevylučuje, že se lidstvo zase po čase vrátí (aspoň dopravně) na levici.