Jakobýni v Čechách

Kdo ve škole dával pozor v hodinách dějepisu, určitě si něco zapamatoval o francouzských jakobínech. Jen pro připomenutí – byli to ti přívrženci Francouzské revoluce, kteří se trvale hlásili k ideálům volnosti, rovnosti, bratrství a usilovali o republikánské uspořádání, i v případě, kdy nebyli členy žádné politické organizace.

Ale o těch teď psát nebudu. Pozorný čtenář si jistě všiml písmena ypsilon v nadpisu, které odlišuje ty české jakobýny od francouzských jakobínů. Ti čeští se poslední dobou nějak přemnožili. V běžném hovoru, ale i v rozhlase či televizi jich slyším takovou spoustu, že to vyvolává dojem nějaké tajné organizace, do které všichni pod nejstrašnější přísahou vstoupili. A zavázali se s co nevyšší frekvencí ve své řeči používat slovo „jakoby.“ Takoví ti vlažní členové klubu jakobínů vystačí s dotyčným slovem v poměru zhruba 1:50, ale opravdu horliví dosahují až pozoruhodných výsledků někde u hranice 1:10. Ve své slovesnosti jsou tak dokonalí, že používání klubového hesla už vlastně ani nevnímají. A jsou-li na to upozorněni, tváří se dotčeně až uraženě.

                Ono těch tajných klubů ale bude asi povícero. Už tradiční jsou například voláci, jejichž oslovení „vole“ má v našich zemích dlouhou a bohatou tradici. Pubertální mladíci tímto slovem prokládali svou mluvu již někdy v padesátých letech minulého století. A mnozí dosáhli vynikajících výsledků, kdy slovem „vole“ oslovovali třeba i svou maminku. A některým to zůstalo až do pokročilého věku, takže jsme se mohli dozvědět, že se tak mezi sebou titulují v neformálním rozhovoru i členové vlády, včetně jejího předsedy.  Také některé zveřejněné odposlechy rozhovorů našich politických špiček vykazují vynikající  frekvenci jejich volování. Ale není to jistě jen česká specialita. Zcela nedávno jsem si v novinách přečetl, že jedna bývalá ministryně zahraničních věcí, manželka bývalého prezidenta, když byla jen malinko pod vlivem, její slovník by jistě imponoval i dlaždičům z minulého století.

                Nezanedbatelný je třeba i klub brutálů. Pro ty je brutální opravdu vše, od jejich běžných denních aktivit, až po hodnocení všeho, co je obklopuje. A dalo by se bez velkého hledání nacházet mnoho a mnoho dalších, kteří si s kulturou své řeči nedělají problémy. Stačí se třeba podívat do některých internetových diskuzí a vlasy na hlavě se zježí snad i plešatým čtenářům. Autoři to svádějí na chvat, případně to odůvodňují jako překlepy při psaní na miniaturní klávesnici jejich mobilu. To by snad člověk u běžného občana ještě pochopil a omluvil. Ale když se výrazy, jak výše uvedeno, či hrubé pravopisné chyby běžně objevují v novinářských výtvorech, to už zůstává rozum stát. Většina autorů takových literárních skvostů jistě absolvovala vysoké školy, pravděpodobně napsali a obhájili i své diplomové práce, i když jejich znalost mateřského jazyka se nedostala až ke shodě podmětu s přísudkem.

                Jak ten problém řešit? Nevím. Nevím ani, jestli o nějaké řešení někdo stojí. I když jedna okolnost nasvědčuje, že už to někteří řešit začali. Svědčí o tom skutečnost, že dnes téměř každá hospoda má svého tiskového mluvčího, který za nemalé peníze má za povinnost eliminovat jazykovou a gramatickou nedokonalost svého chlebodárce.  Nevím, jestli existuje nějaká celosvětová statistika, ale jsem přesvědčen, že v počtu tiskových mluvčích jsme na jednom z nejpřednějších míst na celé zeměkouli.