Jak mě překvapují indické děti. Už tři týdny chodím za dětmi do Sunshine projektu. Je to v podstatě denní centrum pro chudé děti ve čtvrti Saidulajab v Dillí. Jejich rodiče nemají na to, aby je poslali do školy a zajistili jim tak lepší budoucnost.
Mají ale štěstí, že v jejich blízkosti má krejčovskou dílnu Kuku Arora, který se o jejich děti stará. A to komplet od zápisů do škol a školek až po lékařskou péči, volnočasové aktivity, oblečení, školní uniformy a stravování. Zpočátku vše financoval sám nebo z drobných darů, dnes už má téměř pro každé dítě sponzora a podporu nadace Lufthansa Help Alliance. Však také počet dětí narůstá! Kuku mi tvrdil, že žádné z nově příchozích nedokáže odmítnout.
Seděla jsem včera v hloučku mladších dětí a hrála s nimi hru na zvířata, když vešla do třídy žena se dvěma dětmi. Mohla to být jejich matka, ale stejně tak i babička, protože vypadala strašně sešle a její váhu bych odhadla na nějakých třicet kilo. Pozorovala jsem ji, jak cosi vysvětluje učitelce Shailesh a ta nekompromisně kroutí hlavou. Obě děti upřeně hleděly na mě. (No jo, Evropanka = atrakce. Navíc jsem na sobě neměla kurtu jako obvykle, ale kraťasy a sportovní tričko.) Pochopila jsem, že chce děti přihlásit do Sunshine projektu a Shailesh jí vysvětluje, že nemáme místo. Přišlo mi to najednou líto. Vyskočila jsem, jak to jen šlo, poněvadž jsem zrovínka představovala slona a dělila se o jednu židli se lvem, a zamířila do kanceláře Kuku Arory.
„Kuku, promiň, ty jsi říkal, že neumíš nikoho odmítnout a tady je žena se dvěma dětmi a chce aby sem chodily a....“. Nenechá mě ani domluvit, všeho nechá a jde zjistit situaci. Já se v klidu vracím na místo ke lvici Suman a zapojuji se zpátky do hry. „Gorila, gorila – slon, slon“ volá na mě Raja a já už zase tleskám a volám na opičáka Sushanta. Když žena s dětmi odejde, připojuji se k učitelkám Shailesh a Ranjaně. Ranjana mi vysvětluje, že teď pár dětí odmítnout museli, protože není místo ve třídě. Má pravdu, mačkáme se tu jako sardinky už při počtu osmdesát dětí. Pokud by jich přišlo všech sto čtyřicet, museli bychom asi trávit víc času venku, což není ve 45°C moc příjemná představa. A bude hůř.
Na konci dne jdu do kanceláře, promluvit si s Arorou. Omlouvám se, že jsem ho odpoledne vyrušila od práce, bylo mi prostě líto těch dětí.
„Řekl jsem té ženě, že starší holčička, která už chodí do školy, může zítra přijít. Pak jsem se jí zeptal, co dělá ona – a prý je doma, nepracuje. No tak to se ale přece o toho malého chlapce může starat sama! My tady nejsme na odkládání dětí! My jsme tady proto, abychom jim pomohli s přípravou do školy, na zkoušky, píšeme s nimi úkoly...“.
„Já vím, není už místo.“
„Zkouším sehnat větší prostory, třídu navíc, 5 – 10 minut chůze odsud, ale je to drahé.“
Oba jsme z toho smutní. Moc dobře si uvědomujeme, kolik je v Indii dětí, které strádají a potřebovaly by něčí pomoc. Jsou totiž všude. Pokud nebudou chodit do školy, čeká je stejný osud jako jejich rodiče.
„Proč mají tolik dětí, když se o ně nedokáží postarat? Je to jen problém neznalosti antikoncepce?“ ptám se Arory přímo.
„Problém je v tom, že jejich náboženství antikoncepci odmítá. Nejsou to jen muslimové, ale i někteří hinduisté. A ta neznalost a nedostupnost antikoncepce hraje také svou roli. Ale kdybych s nimi na to téma chtěl mluvit, vyženou mě, budou agresivní. A pak mi sem přijde matka těch dětí, která je po pěti porodech a několika potratech naprosto fyzicky vyřízená, bez lékařské péče, bez možnosti kvalitní hygieny, bez pořádné stravy – a já nevím, kolik dětí je ještě schopná porodit a co s nimi bude, až to ona nepřežije.“
Povzdechnu si a Kuku náš rozhovor uzavře: „Ty děti za to nemůžou. Zaslouží si lepší život.“
Pak otevře obálku, odkud na něj vykoukne účet za elektřinu. „Deset tisíc rupií! A to máme elektřinu jen pár hodin denně, jinak jedeme na generátor.“ A povzdechne si zase on.
Práce a starostí má až nad hlavu.
A teď z jiného, veselejšího soudku:
Začala jsem pracovat u těch nejstarších dětí, které umějí dobře anglicky. Řeknu vám, naučit se naráz třicet jmen, která neznáte a vůbec nic vám nepřipomínají, to je oříšek. Marek Herman ve své knížce „Najděte si svého Marťana“ píše, že když vás člověk zajímá, jeho jméno si zapamatujete. Že je nesmysl, když lidé tvrdí, že nemají paměť na jména. Nepamatujete si toho, kdo vás nezajímá a basta. Marku, řídila jsem se vaší radou a soustředěně se učila jména dětí, sledovala jsem přitom jejich tváře, oči, úsměvy, ptala se jich na věk a oblíbené předměty... u dvacátého jména jsem měla v hlavě guláš. No tak si to zkuste: Anupriya, Anita, Madhu, Anju, Hushanbano, Suman, Rahul, Arif, Chandni, Sahara, Aakash, Raja, Neha, Sikander, Satyam, Gautam, Bhoginder, Abishek... Hm?
Když jsem si konečně začala být jistá, že znám všechny nejstarší děti, přesunuli mě k těm mladším, ať si hraji i s nimi.
Určitě znáte tu hru se jmény, kdy se hráči posadí do kruhu (u nás ve třídě spíš do obdélníku) a předávají si pomyslnou „štafetu“ tleskáním a voláním na toho, kdo ji má převzít. V reálu to pak zní asi jako: „Jitka, Jitka – Neha, Neha“.... „Neha, Neha – Aakash, Aakash“.... „Aakash, Aakash – Suman, Suman“. Důležitý je i oční kontakt s osobou, na kterou volám jménem. Jelikož děti jsou vychované v úctě k autoritám, jsou všechny velmi zdvořilé, za všechno hlasitě děkují a okamžitě všechny vyskočí ze své židličky, pokud si zrovna nemám kam sednout, připadalo jim nepřípustné, aby na mě volaly jménem. A tak na mě místo „Jitka, Jitka“ volají: „Jitka, mem“ (mem = madam).
Před dvěma dny jsme byli všichni celé odpoledne v parku. Přijela Julia, která se stará o peníze, sponzorské dary a webové stránky. Potřebovala fotky nových dětí, které ještě nemají sponzora, tak jsme šli ven. Nebylo to žádné velké potěšení v tom horku, všechny děti se hned vrhly do stínu a lily do sebe vodu z lahví. Já jsem si vzala k sobě svou skupinku a hrála s nimi karty. Jelikož se kruh neustále zmenšoval a nemohli jsme se do něj už vejít, zavelela jsem:
„Everybody one step back!“ („Všichni o krok zpátky“.)
Načež se vedle mě ozvalo: „Pičo, pičo, pičo!“
Zarazila jsem se. Přece to nemůže znamenat to, co u nás, ne?
Chvilku mi trvalo, než jsem se zeptala: „Amardži, co znamená to pičo?“
„Piče, mem,“ odpověděl mi Amardži a pro jistotu ještě zařval na děti v kruhu: „Piče, piče, piče!“
Byla jsem na rozpacích, než mi děti vysvětlily, že to znamená hindsky „zpátky, dozadu“.
A pak jsem se náležitě předvedla před Julií, která chtěla udělat skupinovou fotku. Potřebovala celou skupinu dětí posunout dozadu, ale na její „back, back“ nikdo nereagoval.
„Proč sakra neumím pořádně hindí?“ povzdechla si. A tak jsem jí pošeptala to slovo a společně jsme pak na děti ječely: „Piče, piče, piče!“ :-)
Pěkný den všem.
http://www.sunshineproject-delhi.org/index.html
