Každoročním zvykem většiny otců, manželů či partnerů je návštěva pouti. Ani já jsem nebyl této milé povinnosti ušetřen a o víkendu jsem prožil tři hodiny na vyhlášené pouti jednoho známého městečka na Orlickoústecku.
Zařadil jsem se do několikatisícového proudu lidí a s pocitem nově objevených fobií se vydal do centra dění.
První „atrakcí“, kterou jsme minuli, byly nápojové stánky, mezi nimiž dominoval stánek s červeným nápisem „chlazené nápoje“. Vydal jsem se k němu a z pozice „šoféra“ žádal láhev chlazené minerálky. Ne, vážně nejsem nijak náročný, ale starou rezatou Calexku, na kterou zjevně svítilo od rána slunce bránící vzniku Peltierova jevu, to jsem nečekal. Mé zjištění nicméně vysvětlilo absenci fronty u tohoto stánku. Mírně teplá minerálka mi prostě musela stačit.
Svůj počáteční pocit rozčarovanosti napravil do dáli svítící nápis „Za stovku tisícovku“ a dlouhá fronta muskulatur u něj. Místní vychrtlý mladík zjevně přišel na to, jak se dá dobře a legálně vydělat a postavil vedle kolotočů, střelnic a houpaček obyčejnou hrazdu. Principem jeho nápadu byla výzva „Kdo z Vás se udrží za ruce na hrazdě, půl metru nad zemí, celé dvě minuty, dostane tisíc korun“. U naprosté většiny svalovců zvítězila ješitnost a stokoruny rychle opouštěly jejich ruce. Mladík si je zjevně vychutnával, protože každého natáčel na mobilní telefon a oněch sto dvacet sekund hlasitě odpočítával. Neudržel se nikdo a největší borec to vzdal pět sekund před limitem.
Zařadil jsem se zpátky do plujícího davu. Crazy lavice, Boostery, Break Dance, Kladiva, ale i klasické střelnice, Labutě, „řetízkáče“ a stánky, stánky, stánky. Všechny plné „typického“ pouťového zboží: zaručeně nerozbitných plastových kolíčků na prádlo, nožů, automatických bublifuků, štěkajících plyšových psů, velmi účinného čističe na brýle (trhovkyni jsem řekl, že si na brýle dýchnu a pak je vyleštím hadrem – málem se složila), ovčích sýrů i ovčích roun, prkének na maso, čerstvého česneku a tolik oblíbeného asijského zboží.
Hned vedle Indiánů a jejich cetek jsem zaslechl křik roztomilého, asi osmiletého chlapce: „Já nechci pistoli, já chci emšestnáctku !!“. Očividně jej zaujal stánek s plastovými replikami zbraní a po krátkém přesvědčování svoji babičku ukecal. Se štěstím v očích uchopil svoji útočnou pušku, stoupl si na obrubník a začal (díkybohu jako) střílet do lidí. „Nesmíš střílet do lidí Danečku, střílej támhle na auta“, řekla babička a já lapal po dechu.
Po další procházce kolem typického i netypického občerstvení, jsme se kolem stánku s falešným tureckým medem, který na slunci tekl jako nervy davu tlačícího se všemi směry, prodrali k východu.
Tak zase za rok …
