Lásku národa nelze získat lavičkami ani »truc podnikem«

Mistr Karel Gott se zapsal do srdcí většiny občanů naší země a zcela jistě si zaslouží pohřeb se státními poctami.

A to nejen pro jeho mimořádné kvality a neuvěřitelnou profesionalitu, kterou jsem měl možnost mnohokrát osobně poznat. Národní umělec Karel Gott vždy považoval své fanoušky za svoji rodinu. Jeho koncerty dokázaly řadu diváků vtáhnout do děje a pomohly jim zapomenout na jejich osobní trable.
Gottova nesobeckost a láska k lidem byla po kapitalistickém převratu trnem v oku rádoby umělcům, motajícím se kolem Václava Havla a snažícím se ze svého guru udělat téměř národního hrdinu. Po Havlově smrti zřejmě očekávali, že národ přijme jimi vytvářený Havlův kult osobnosti, ale spletli se. Přesto, že se pražská kavárna snažila ze všech sil, tak si Havel srdce většiny národa nezískal. Proto mne vůbec nepřekvapily ubohé útoky proti Karlu Gottovi ze strany Pavla Bělobrádka, Karla Schwarzenberga a dalších, které přišly pár hodin po Mistrově smrti.

Pět dní po Gottovi zemřela herečka Vlasta Chramostová a pražská kavárna opět zakvičela. Signatář Charty 77 Pavel Rychetský začal proti sobě stavět dvě osobnosti uměleckého života, když začal volat po stejných poctách pro Gotta i pro chartistku Chramostovou, u které nezapomněl vyzdvihnout její »práci v disentu«. Nechci snižovat herecké kvality paní Chramostové a jsem přesvědčen o tom, že si zaslouží rozloučení v Národním divadle, stejně jako všichni herci jejích kvalit.
Lásku národa ovšem nejde získat žádným truc podnikem pražské kavárny. Lidé sami rozhodnou, komu nechají místo ve svých srdcích, a komu nikoliv.
A já jsem přesvědčen o tom, že Karel Gott své místo v srdcích lidí dávno získal a národ na něj nezapomene ani v případě, kdy ulice, lavičky či letiště neponesou jeho jméno.