Villonský pokus č. 1

Básničky nikoho v rámci liratury nikdy moc nebavily, když si tak vzpomenu na sladké roky gymnázia. Mě jo, ale já jsem byla vždycky jiná, už na základce jsem byla jediná, koho bavila povinná divadelní představení a důvodem nebylo ulití se z vyučování. Lásce k veršům mě naučil Michal Horáček a tím mě insipiroval k pomyslnému návratu do školních lavic.

Rovnou k Vítězslavu Nezvalovi. Už tehdy jsem si ho zamilovala, zejména díky básni Vteřina ze sbírky Veliký orloj.

Miláčku, ty máš v ústech zalou třešni, jak chutná ti?

Takové odpoledne jako dnešní se nevrátí.

Miláčku, ty máš v ústech plno jahod a v očích vřes

a já, jenž žiji celý život z náhod, jsem šťasten dnes.

Stačilo přečíst si ji dvakrát a je v mém srdci napořád. Stejně jako Vítězslav Nezval. I pan Horáček ho má moc rád a rozhodl se navázat na jeho tvorbu villonských balad, které vydal např. ve sbírce 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida. 

Michal Horáček navázal sbírkou Český kalendář a mluvil často o tom, jak je složité villonské balady skládat. Zkusila jsem to a ano, je to velice složité. Nicméně se výsledek dostavil, když je o čem psát, tak to nakonec jde. Nabízím ho zde k přečtení.

Cosi ve mně stále zpívá

Kdo ví, kolik už je to let,

úplňků, novů, slunovratů…

Málokdy vidím v květu květ,

zřídka se dočkám toho zvratu,

že v šumu listí mocných akátů

slyším snad vrabce, který zívá.

V stínu i záři slunečních karátů

cosi ve mně stále zpívá.

Že bolí rozpraskaný ret

a kapka krve padá na lem šatů,

milovaná kniha zmačkaný má hřbet,

to všechno poznám podle hmatu.

Tu melodii, co mám s láskou spjatu,

slyším ustavičně, a i když zdá se lživá,

k dnešnímu podzimnímu datu

stále ve mně nahlas zpívá.

Možná se skladatel pouze splet,

trápil se, hledal onu notu

nebo snad obdivoval svět,

vzpomínal na svého tátu?

Jeho dílo však podobá se zlatu,

které mé srdce štěstím rozechvívá,

nelze připustit, že se pletu,

vždyť pořád slyším, jak tam zpívá!

Plamenné štěstí ptáčete při vzletu

ve mně tím tónem stále ožívá.

Ať do dne, kdy se světem končím svou debatu,

ve mně tak sladce, něžně zpívá.

Jedná se o konkrétní melodii, ale tu si nechám pro sebe. Trošku jsem se vybásnila z mé lásky, možná až závilosti na hudbě, na sluchátcích věčně v učích a na nekonečném přehrávání toho, co mě zaujme.

Přátelé, co mou báseň četli, mě moc chválili. Toť otázka, zda je to objektivní, ale radost mi to dělá. Kritiku si k srdci neberu, přiznávám se. Co jde od srdce, se těžko mění a ovlivňuje, poskládáním do veršů to myslím může jen krásnět. A já to chci zkoušet dál.