Problém s jógou

Rozhodla jsem se, že ji začnu cvičit, protože se mi nezdála tak náročná. Zdála se mi elegantní, krásná už na pohled, a taky jsem si prostě říkala, že s nějakým pohybem začít musím v rámci toho nového začátku, přicházejícího jara..

Zdravějšího životního stylu!

Spletla jsem se hned v několika věcech. Jóga je náročná. Elegantní jistě také je, to ano, když sleduji naši lektorku Kláru, dojatě vzdychám. Samu sebe bych ale vidět nechtěla ani náhodou. A těžko se smiřuji s tím, že mě u toho někdo vidí, zvlášť když se všichni otáčí za pravou a já za levou. S elegancí orangutana, který se valí po jídle do pelechu, se mučím každé pondělí, platím nemalou částku ze své nevelké výplaty a bojuji skoro více než se svým tělem se svou hlavou. Kdo mě zná, asi je mu jasný, co je to za boj!

Józe je totiž nutný věnovat se i hlavou. Věděli jste to? Já ne, sypu si popel na hlavu, ale moc jsem si toho o ní před první lekcí pro začátečníky nepřečetla. A najednou tam po mně chtějí, abych úplně vypnula mozek. Přestala myslet na všechno a jen dýchala. Vnímala jen ten svůj dech a svoje tělo.

Prosím Vás, to vážně jde? Slýchám ze všech stran, že ano, ale mám s tím tedy obrovský problém.

„Nemyslete na nic. Představte si, že máte hlavu úplně dutou.“ Bože, jak si to mám představit? Ležím tam přikrytá dekou, v místnosti je šero, za prosklenými dveřmi divoká ulice Krymská a v mojí hlavě je všechno, jen na duto. Tak se snažím představit si něco dutého. Dutý, dutý, co je dutý… Krabice, láhev… Sud! Jasně, sud je hrozně dutej… malej, velkej… sud od vína, od piva… ježiš, já bych si dala pivo… Ale to není na dietu dobrý a…

Ne, takhle to nepůjde. To přece nejde, abych všechno vypustila, zvlášť ne já. Já, která jsem ve své hlavě stvořila tisíce hlavních hrdinek knih, které jsem nenapsala. Já, která v ní nosím tolik hlavních hrdinek knih, které někdo napsal. Já, která jsem ve své hlavě vymyslela spoustu veršů, které nikdy nepotkají papír. Já, která všechno, co prožiji, v hlavě skládám do vtipných statusů, ale na Facebooku či jinde je uveřejním jen málokdy. Já, která nevydržím minutu v hromadné dopravě, aniž bych nehleděla do knížky nebo neměla v uších sluchátka s mou milovanou hudbou. Já, která všechnu tu hudbu, ty kouzelné texty a melodie v hlavě nosím a nikdy nevymažu, je to tam všechno od Dády Patrasové a Luneticu přes metal od Dymytry až po Horáčkovy šansony. Já s hlavou, ve které neustále nosím všechno to, co MUSÍM, co chci, co plánuju, co bych měla, co bych chtěla a o čem sním. A že toho je.

Mám přehnaně bujnou fantazii, poruchy soustředění (hlavně na poradách v práci), občas se dokonce rozhodnu, že nad tím, jak by měl vypadat program k naší nové hře, budu přemýšlet až v pátek po cestě domů… Prostě mám toho přemýšlení tolik, že ho musím i odkládat a plánovat.

A najednou mám NEMYSLET. Nemyslitelné! Přesto to zkouším, každé to pondělí zavírám oči a dýchám a vždycky tak akorát dojdu k tomu, že nemám na druhý den na snídani žádnej jogurt a kde si ho teda koupím, když u nás u Vietnamce už bude zavřeno. U zastávky Ruská je Žabka, hurá! A zase ten nekonečnej proud myšlenek! Zase se to nezadařilo. Při pozici stromu se klátím na všechny strany a vím, že kdybych nemyslela na nic a koukala na ten jeden flek na zdi, tak stojím pevně jako starý dub. Já jsem spíš ale ještě nezvedený mládě s hlavou v oblacích, tak se tak různě kroutím, padám, přepadávám, sama sobě se směju… Jako v životě, viďte…

Chyba je jednoznačně někde ve mně, vyzkoušela jsem i jinou lektorku. Ta vyzkoušela hudbu. A to pozor, já jsem v hudbě vybíravá, jsem náročná a vnímám ji jako nic jiného. Takže když mi půl metru od ucha zní z reprobedničky něco jako „šíma, šíma, šíma, šíma, šíma, šíma, šíma jáááá“, vyvolává to ve mně spoustu pocitů.

To bych snad spíš zvládla koukat klidně i dvacet minut na Šlágr TV.

No, lepší než Michal David.

Kristepane, copak se při józe nedá poslouchat něco, co má slova a melodii?

Šíma, Šíma… vedle v baráku bydleli Šímovi, babička říkala, že jsme dokonce nějak příbuzní, kde je jim asi konec?

Šimi šimi sem a šimi šimi tam, šimi ráda tancuju a šimi ráda mám… Z jakýho je to filmu?

A v nějakým tom seriálu, co dávají o nedělních dopoledních a hrál v něm Vetchý, byla holka, co se jí říkalo „Šimi Božka“, byla taková roztomilá a on jí roztomile říkal Boženko…

Do toho na mě naše lektorka zničehonic sáhne, na čelo, na tváře a do vlasů… DO VLASŮ! Proboha, jen ne do vlasů, pečlivě denně tupírovaných a lakovaných, aby měly alespoň trochu tvar a objem, dneska nerozčesaných a teď večer už zase mastných, jak jsem při tom cvičení zpotila, a ještě ke všemu má na rukou asi nějakej sajrajt, co mi teda ale vůbec nevoní, ale ucpanej nos by možná protáhl…

No jo, hezky se soustředím. Ale tak… je to teprve sedmá lekce.

Je to se mnou beznadějný? Já pevně věřím, že ne. Že to přijde. A pokud to nepřijde, tak se asi taky nezblázním, protože radost mi přináší už ten pohyb, to, že jsem se naučila správně dýchat při svém cvičení doma. Že jsem získala vůli a pravidelnost chození na jógu posunulo řád v mém životě zase o kousek dopředu. Ne, já to nevzdám. Na to je ještě brzy a já bez boje nikdy nevzdala nic. Samu sebe jsem taky začala překonávat teprve nedávno. A vím, že to jde postupně, pomalu a není to ani trochu lehký.

A jednou u toho třeba budu elegantní. A budu stát pevně jako ten strom, spokojená a skutečně šťastná. Protože přesně za tím jdu.