To je přesně to, co má zaznít, když chci slyšet krutou pravdu! A kdo tu chce kdy slyšet? Málokdo. A už vůbec ne svobodná dívka na vdávání.
Napadlo mě to ve vaně, v jedenáct večer, když jsem přemýšlela nad tím, co všechno ještě dneska musím. Napsat ten článek pro hasiče. Odlakovat a nalakovat si nehty. A pak počkat, než půjdu spát, aby se na ně dalo zítra koukat. Vypít ještě hodně vody, dneska jsem to flákala.
Nic z toho nemusím. Všechno to chci. Nebo… chtěla jsem a teď musím. Abych se do toho nezamotala, tak čistý víno. Je mi dvacet osm a jsem svobodná. No a nezadaná, důležité. Volný čas ale nemám žádný, zaplnila jsem ho mimopracovními aktivitami, často do poslední minuty toho směšně krátkého čtyřiadvacetihodinového dne. A jelikož jsem se v tomto kritickém věku konečně rozhodla dělat i něco pro sebe, bude asi dlouhá noc. Zítra to nezvládnu, zítra totiž musím ještě…
Slyším samu sebe, jak za to slovo schovávám věci, o kterých třeba nechci mluvit. Dneska už ten článek musím napsat, ale místo toho píšu tohle a s obavami koukám na schnoucí nehty, které jsem po prvním odstavci odlakovala a po třetím nalakovala. Dneska jsem musela ráno na pracovní schůzku, pak do práce, o polední pauze vyzvednout svatební dar pro kamarádku a pro další kamarádku dárek k narozeninám. Po práci a před divadlem zároveň na víno, protože každá kultura MUSÍ mít předehru, pak do divadla a po něm šup domů a cvičit. I když bych si to mohla odpustit, tak to neudělám, protože jsem si prostě už musela koupit nový džíny, byly mi už všechny velký a hlavně mě dnes a včera tolik lidí pochválilo, že prostě musím… A pak je těch jedenáct, čas jít spát, protože zítra musím do práce na osmou, ale přede mnou je stále ještě něco, co musím…
Zní to, jakože si stěžuju, ale není to tak. Chtěla jsem to tak a mám to tak. To prázdný v životě je fajn něčím zaplnit a nejlíp tím, co ostatní ocení.
Nedávno se mě kdosi zeptal, jestli jsem šťastná. A já jsem bez váhání odpověděla, že někdy, přestože jsem v tu danou chvíli skutečně byla. S ním... A byla to pravda, i když se nad tím teď zamýšlím a vím, že v podstatě šťastná jsem. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem se naposledy nudila a je to právě proto, že tolik věcí musím. A když si na to chci postěžovat, většinou se najde ten správný upřímný jedinec, co řekne – nemusíš, chceš!
Jistěže, doba si to žádá! Mít hlavně spoustu aktivit, ale nevyvolat dojem, že tím zaplňujeme nějaké prázdné místo. Zbytečně. Protože to tak prostě je. A máme se za to snad stydět? Vůbec ne, a pokud tohle někomu vykouzlí už jen miniaturní úsměv, tak budu ráda. Nemusím vařit nikomu večeři, můžu tady dlouze sedět nad tím, o čem bude moje literární prvotina. Vlastně musím, slíbila jsem si to! A já přece sliby plním.
A tak jsem si nadefinovala nějaký svůj vlastní životní styl, ve kterém plno věcí musím. A jsou to záležitosti napříč spektrem nejrůznějších odvětví mých aktivit. Musím si koupit podložku na jógu, abych mohla cvičit doma. Musím v sobotu stihnout stavění máje i fotbalový zápas na hřišti. Musím dát dohromady celý naše divadlo do pohádkového lesa. Musím vyúčtovat představení, co máme za sebou. Musím dotáhnout tu dotaci pro divadlo. Musím do prázdnin vybrat nějakou dobrou písničku, co naučím děti na dovolené a nejlíp se jí naučit na kytaru. Musím uplatnit všechny ty slevové kupony do divadla, co jsem si pořídila. Musím se kouknout na Spotlight, dostal přece Oscara. Musím dát dohromady všechny ty oblíbené písničky naší party, abychom je konečně měli k dispozici a vždy připravené. Musím napsat článek o akci, na které jsem nebyla, ale aby to vypadalo, že jsem tam byla. Musím přečíst tu rozečtenou knížku, abych mohla začít číst ty štosy těch, na který se tak těším. Musím zodpovědně začít psát svou knížku, kterou jsem nazvala Předsevzetí, protože to bylo moje předsevzetí. Musím vymyslet dárek pro Jirku, když mu bylo třicet. A taky pro Lucku a Honzu, když se berou. Musím vyhodit ty krabice od skříně a všechny ostatní krabice, co se mi tu nakupily. Musím si koupit ještě jedny kalhoty, abych měla aspoň dvoje, co mi jsou. Musím s klukama jet na nějaký hasičský soutěže, aby se mi o tom pak líp psalo. Musím rezervovat jógu na další týden. Musím přesadit tu mátu. Musím vymyslet, jak pojmout příští patnáctou sezónu našeho divadla. Musím se v příští sezóně dostat alespoň na nějaký zápasy mojí milované Viktorky.
Mohla bych vesele pokračovat, ale to by nikdo nečetl. I tak, kdo vydržel až sem, tuto sondu do mého svobodného života, gratuluji mu. Vyplývá z toho všeho jediná věc – jaký si to uděláš, takový to máš. A když se rozhodneš sama, že musíš, tak si nestěžuj!
Občas si stěžuju. A pak si nadávám. Žiju tenhle život ráda, i když není všechno, jak bych chtěla. Ale vím, že budu mít na co vzpomínat. Snad se dočkám dětí, abych jim to všechno mohla vyprávět, protože vím, že až jednou nastane ten zlom, tak mu nebudou předcházet prázdná místa. Žádné bílé stránky deníku, který si nepíšu. Žádné volné dny v diáři, který si nevedu. Žádný ztracený čas nebo promarněné roky. Můžu mít spoustu prima povinností, i když se probouzím a usínám sama.
Každý to tak může mít, pokud třeba někdo zoufáte. Svobodné ženy a dívky, je to naše volba a náš život, stěžovat si můžeme ve chvíli, kdy budeme sedět doma na zadku čekat, že si nás tam štěstí najde. Jestli se to někomu stalo, ukažte mi ho.
Občas je dobré ve svém životě některé věci pojmenovat, jako jsem to udělala já teď. A já se teď cítím dobře, třebaže tomu tak ještě před několika dny, hodinami, týdny nebylo.
V televizi běží spoty, které lákají na program věnující se kulatému výročí Divadla Sklep. Nemohu si nevzpomenout na legendární Hřmění. A s úsměvem si to uvědomím. První část mého života běží, možná finišuje, kdo ví, na hlavního hrdinu však stále čekám. On nepřichází. Ale ta další část bude celá o něm! Snad, přála bych si to. Jako každá holka, jako Vy! A stále tu budou všechny ty věci, co musím. Nové a krásné, protože já jsem si to tak v životě nastavila.
Tak, a teď ještě teda ten článek pro Jardu.
