Milí lidé!

Budu asi sama sobě protiřečit už jen tím, že tenhle článek vznikl. Ale napsala jsem ho. Protože vím, že jsou lidé, kteří to naštěstí vidí stejně. Lidé z mého světa, nad kterým jsem se chvíli zamyslela.

Tak tedy upřímně. Googlila jsem si sama sebe, abych věděla, co „vyleze“, pokud si mě bude googlit ON, protože já si googlím JEHO. Nic moc a přesto něco, hele, můj blog na iDnesu! Těžce zanedbávaný a nudný. Nikdo mě moc nečte, nikdo nekomentuje a vůbec, představovala jsem si to celý jinak.

Ale je mi to jedno, píšu knihu, heč!

Asi bych pokorně klikla na „zpět“ a znovu hledala, co že to na mě internety vyplaví o mé vlastní osobě, kdybych si nepovšimla žebříčku nejčtenějších článků. Aha, tak tady je to taky!

Sluníčkáři. Muslimové. Čína. Tibet. Socialismus. Kapitalismus. Strach. Brusel. Islám. Konvička. Terorismus. Zeman. Uprchlíci. Protesty. Ovčáček. Gentleman. Čapí hnízdo. Hitler. Válka. Atentát. Opatření. Sebevražda. Pražská kavárna.

Je to všude, uvědomuji si to. A z těch věcí, co jsem výše vypsala, se mi chce mluvit pouze o jediné.

Strach. Samozřejmě, že ho mám, jako Vy všichni. A nic s ním nedělám, nevím totiž co. Vy víte, jak s tím vším bojovat? Asi ano, když o tom pořád píšete. Když pořád sdílíte ty svatosvatě pravdivé články na sociálních sítích. Když přesně víte, jak byste koho za co potrestali. Když přesně víte, jaké je řešení celé situace v Evropě i ve světě. Když si svoje profily na Facebooku hyzdíte fotomontážemi, hoaxy a stoprocentně pravdivými výpověďmi očitých svědků.

Všechno je špatně na tomhle světě. A přitom já jsem dneska v pět ráno slyšela oknem zpívat ptáky. A měla jsem díky tomu hezký den, přestože ráno pršelo. Přestože jsem přišla do práce mokrá a s vědomím, že mám zase díru v podrážce tenisky. Udělala jsem něco pro svou budoucnost, možná pro vlast, možná pro lidstvo, strávila pár příjemných chvil s kolegy, rozdala několik obyčejných úsměvů, píchla si odchod a šla ven, protože bylo krásně.

Protože je krásně a i Vy všichni to můžete vidět. Ano, je těžké v dnešní situaci myslet optimisticky, ale mně osobně příchod jara pomáhá.  To, že svítí slunce, není třeba topit a není třeba chumlat se v zimním kabátě. Maličkosti, nebo taky blbosti, taky by se to tak dalo říct.

A přitom tak strašně důležité. Svět je obrovský, vím, že moje rodina a moji nejbližší přátelé nejsou ani kapkou v moři v poměru s tím, kolik je na světě lidí, starostí, problémů a trápení. A úplně nejvíc je informací. Stojí jedna proti druhé, a proti nim hned další. Hledáte jednu, ale najdete jich tisíce. Tak která je potom pravdivá a podle čeho se mám řídit? Podle čeho si mám utvořit vlastní názor? Zbývá mi jediné, vlastní rozum, intuice a všechno to, v čem mě vychovali moji rodiče. V některých ohledech jsem velmi ambiciózní a věřím si, ale vím, že proti tomu všemu, co se děje, a čemu vlastně ani pořádně nerozumím, protože NEEXISTUJE zdroj, který by mi mohl situaci objektivně vysvětlit, nemůžu nijak bojovat.

V tom velkém světě je naštěstí minimálně jeden další malý svět. Můj. Částečně se pak prolíná třeba se světem mé kolegyně Ivety nebo mého kamaráda Jardy. Jsem v jejich světě, oni v tom mém. V tomhle světě mohu dohlédnout na to, aby bylo všechno v pořádku. Tady mám šanci. A proto se radši budu radovat z toho, že můžeme mít v kanceláři celý den otevřené okno. Z toho, že byl prodloužený víkend. Že Plzeň vyhrála. Že někdo pochválil mou práci. Že jsem na sebe konečně sehnala koženou bundu. Že Lucie bude mít koncert a já jsem si koupila ten jeden poslední volný lístek do Dejvického divadla. Že Bernsteinova Mše bude mít v Praze reprízu. Že Bára Poláková plánuje druhé CD. Že mám v pondělí svátek a určitě mě zase někdo mile překvapí. Že se na mě usmál a pak se mě ještě nenápadně dotknul…

Jedno klišé za druhým, taky si to říkám, když to po sobě čtu. Jsou pro mě ale důležité a potřebuji je ve svém světě mít. Zachraňují všechny ty konflikty a boje, které musím absolvovat, jako každý z Vás.  

A možná nás všechny čekají těžší boje, ale dokud se jejich zvuky ozývají jen zdálky, je třeba využít každé vteřiny, která nám byla poskytnuta. Online boje a facebookové revolty jsou na nic. Názor je důležitý, ale ještě nikdy nic nezměnil a nevyhrál žádnou válku. Pojďte na pivo nebo si kupte něco hezkého na sebe. Vezměte ven děti nebo se otočíte a zjistíte, že vám vyrostly, zatímco jste se v nechutné diskuzi hádali s někým, kdo je vlastně váš kamarád. I když je čas zadarmo, je vlastně to nejdražší, co máme. Protože nikdo nevíme, kolik ho vlastně máme. Využijte ho na sto procent užitečnými věcmi, ne výkřiky do tmy nebo timelinu. Už několik měsíců všude na internetu totiž nevídám nic jiného, zbytečné zlo a zbytečnou nenávist.

Já to nechci, a proto si ze všech těch článků a statusů přečtu maximálně nadpis. Protože se chci smát, dokud můžu. Chci chodit do divadel a na koncerty, dokud můžu. Chci chodit do práce a potkávat se s lidmi, které mám ráda. Chci jezdit každý víkend k rodičům, přátelům, chci se s nimi bavit a chci s nimi podnikat všechno to, co jsem zvyklá. Chci být šťastná a letos konečně potkat tu lásku, na kterou čekám a která přežije i to, co hrozí ze všech stran. To, o čem Vy všichni píšete.

A někdy stačí prostě jenom chtít.

Psala jsem tohle všechno asi hodinu. Ukrojila jsem si ji ze spánku, protože víkend je za dveřmi a někdy jindy bych sama sobě ten drahocenný čas brát nechtěla. Ale takhle to vidím a tak to je. Zbytečný boj je předem prohraný. Ztracený čas už nikdy zpátky nezískáme. Špatné rozhodnutí už často nejde vrátit.

Tak pojďte žít tak, abyste se sebou mohli jednou být spokojeni, až sami sobě nastavíte zrcadlo, a dělejte věci, co skutečně mají smysl.