Mám hroznou radost, že je to tady zase. Pravidelná dávka emocí, komedie, tragédie i dramata odehrávající se na travnatém jevišti o rozměrech cca 90 x 120 m.
Leze na mě jaro, líp tenhle stav vystihnout asi nejde. Znovu jsou tady všechny ty vůně a záblesky nejhezčího ročního období, deja vu opakující se každý rok. Všechno voní, voní i déšť, který v zimě prostě nevoněl! A kolem se toho strašně moc rodí, kočičky i koťata, sasanky, králíci, kopřivy, kůzlata, lásky…
Góly, fauly, žluté karty, krtince. Mé nejkrásnější vůně jara jsou totiž lehce netypické. Tráva, vápno, klobása, pivo, přepálený olej. O devadesát minut později ještě zpocené dresy a kopačky.
Výkřiky „záda, záda!“ nebo „lajna, vole!“, ať je slyším kdekoli, mě za všech okolností úplně rozněžní! Jako bych zase byla doma, seděla na jednom z nejčestnějších míst domácího „kotle“, což je první lavička hned u zábradlí pod střechou, celé hřiště jako na dlani a nervózní domácí fanoušci všude kolem, v ruce mají lahváč, cigaretu nebo klobásu, v hlavě jasnou strategii a po prvních pěti minutách hry znají výsledek. Všichni jsou trenéři a trenéři jsou idioti. Všichni by ten míč doběhli, všichni by toho obránce obehráli a všichni by ten gól dali. Všichni by ten gól chytili a všichni ten ofsajd viděli, jak to, že pomezní ne? Všichni by poslali ven Lukáše a ne Marka a do hry poslali Michala a ne Patrika. Nikdy by neudělali takhle blbej a zbytečnej faul a takhle blbě nehodili aut. Všichni by to pískali spravedlivě a nepřipískávali hostům. My si to víc zasloužíme, my jsme se na sestupových pozicích, jim o nic nejde!!! Tohle je marnej boj, ježiši, ti kluci se tam mohou strhat a je to na… přesně na to.
Kdo kroutil hlavou nad seriálem Okresní přebor, nezažil. Kdo nezažil, nepochopí. Kdo nepochopí, nezamiluje si to. Společenská událost, divadelní představení, koncert, napínavá podívaná, sem tam i nějaký ten pohledný aktér, to vše pro mě znamená venkovský fotbal. V podstatě nechápu své spoluobčany, kteří raději tráví sobotní odpoledne na zahrádkách nebo nedej bože na výletech a ochuzují sami sebe o tu vzrušující podívanou a adrenalinový zážitek, který s sebou těch dvakrát pětačtyřicet minut nese. Chodím na hřiště každých čtrnáct dní a potajmu sbírám materiály pro svůj vlastní sociologický průzkum. V této sezóně nemám bohužel moc možností řešit s hráči jejich výkony, nikdo se se mnou po zápase nechce bavit, vlastně nikdo se nechce s nikým bavit. Trenér mi odpoví pohledem, ve kterém umím číst „jdu se zabít“, v horším případě „ty mi taky můžeš…“, a když už se mi dostane odpovědi od některého z hráčů, je to přirovnání rozhodčího většinou k pánskému pohlavnímu orgánu, nedej bože když píská žena! Tak i tak, nic nového, to jsem během hry slyšela mockrát (a on/ona taky). Nejednou se kvůli tomu na hřišti červenala karta s jasným ortelem – do sprch. Vzrušující okamžik, o tom se bude psát, o tom se bude mluvit!
Na výhru však tým mého srdce čeká už dlouho. Osobně to až tak neřeším, protože já na tom hřišti s našimi kluky neběhám, o to víc si tyto společenské události, kterými mistráky na domácí půdě prostě jsou, za tím si pevně stojím, užívám. Abych to upřesnila, na fotbal chodím od dětství, převážně na domácí zápasy, a tak jsou pro mě všechny ty zvuky fotbalového zápasu, ta píšťalka, co se nese od lesa přes cestu a pole až ke hřbitovu, znamením domova, blízkosti přátel a zábavy, která se nikde jinde zažít nedá.
Celkově se dá říct – čím blbější zápas, resp. výsledek, tím větší zážitek pro diváky. Halasné „cigicaga, cigicaga“ z kabiny hostů po zápase víří všechny emoce, které si dovedete představit, a zvedá tlak v kabině domácích. Na okno šatny pro rozhodčí dopadají první kapky vztekle vylitého piva a skleslým domácím jsou nalévány první panáky rumu. Vyhrát je fuška, prohrát snad ještě větší. Prohrát se ctí. Jako v životě. A když je pro někoho fotbal život, je to o to větší práce. Dělat věci s láskou může i bolet, zvlášť pokud vás odnášejí ze hřiště na nosítkách. Je pro mě až obdivuhodné, s jakým nasazením se hráči té mnou ostře sledované pralesní ligy do zákroků občas pouštějí. Zadarmo. Pro dobrý pocit z výhry. Pro radost a potěšení diváků. Riskují pracovní neschopnost prostě proto, že kdysi někdo rozhodl o tom, že tohle kopání a honění se za nafouklou koulí o průměru 22 cm bude sportem.
A dokonce natolik oblíbeným, že se mu budou věnovat po celém světě všechny generace, dokud se tahle planeta bude otáčet. Od té nejzapadlejší Lhoty po největší světové metropole. A všude platí to samé, jak je v tom to srdíčko, je to základ. Měli jsme hrozně moc šancí, ale soupeř byl prostě lepší, odolával, pak dal ten jeden pitomej gól z breaku a bylo vymalováno! Ti kluci hráli hrozně dobře, my jsme je trápili, ale nestačilo to. Asi bychom měli víc chodit na ty tréninky a cvičit ty signály. Hnátkovo starý dobrý „dlouhý nakopávaný balony, důraz v osobních soubojích a trefovat zařízení“ ne vždycky stačí, ty jo…
Chci tím vším říct, že ač se v tomto světě pohybuji od dětství, jsem jím stále fascinována a ať se se mnou klidně kdokoli pře, kam se hrabou profesionální zápasy. V dnešní době je nezbytné nutné vážit si každé dobrovolné činnosti, které lidé věnují vlastní čas i peníze. Pro radost, pro zachování tradice, pro potěšení ostatních, pro to vzrušení, pro ten nezaměnitelný pocit z výhry. Venkovský fotbal byl, je a bude jedním ze specifik České republiky. Tak si ho važme a podporujme ho!
Na závěr má příslušnost. TJ Sokol Plánice, Plzeňský kraj, okres Klatovy, III. třída přeboru mužů (alespoň tedy v této sezóně). Pak už je jen IV. třída. Prales. A asi tam zase spadneme. Nevadí. Miluju to a strašně jim fandím, těm našim klukům modrožlutým! Miluju fotbal a všechno, co miluju, a vzbuzuje ve mně emoce, je pro můj život dobré. I pro Váš, ať už je to cokoli, fotbal, šachy nebo… sami nejlíp víte. Tak určitě.
