muslimští otrokáři v rovníkové Africe, tedy žádné sci-fi(pro pomýlenou blogerku paní Sadio)
Píšu tento článek na pozadí konkrétního životního příběhu Thomase Pellowa proto, aby bylo jasné, že podíl na otroctví s Afričany, nenesou pouze Evropané, ale stejnou měrou se na něm podíleli muslimové(které paradoxně nikdo nenutí se za otroctví omlouvat, jako je tomu např. u Američanů!), a aby bylo jasné že to byli Evropané(Angličané zejména), kdo postavil otroctví mimo zákon, jakkoli se na něm bez diskuse hanebně podíleli-nikoli muslimové, v jejichž některých zemích otroctví existuje dodnes!( o tom napíšu také zvlášť článek).
Thomasi Pellowovi bylo 11 let, když ho jeho strýc Francis vzal na jeho první plavbu po moři, obchodní cestu z Cornwallu do Janova.Netušil, že je to začátek jeho 23 let trvajícího muslimského otroctví.
Maroko, kam byl Thomas Pellow odvlečen do otroctví, však nebylo jediným místem v severní Africe, kde byli v otroctví drženi bílí zajatci.V Alžíru, Tunisu a Tripolisu také vzkvétaly trhy s otroky(nejen s křesťanskými!), při nichž byli zajatci po tisících zkoušeni a zkoumáni, než byli prodáni tomu kdo nabízel nejvíce.
Tito zubožení muži a ženy a děti pocházeli ze všech částí Evropy, ze zemí od sebe tak vzdálených jako Island a Řecko, či Švédsko a Španělsko.Mnozí z nich byli lapeni na moři zlopověstnými berberskými korzáry.Mnozí další z nich byli při nenadálých nájezdech, vyrváni ze svých domovů.
Šest let Giles Milton pátral po záznamech o otroctví v Berbersku.Za tu dobu se mu patřilo objevit velké množství dopisů a deníků.Obsahovaly truchlivé popisy utrpení otroků a příšerné zprávy o audiencích u marockého sultána.Byly tam i mučivé vzpomínky na morbidní humor obchodníků s otroky a petice od „vdov po otrocích“, úpěnlivě prosící o slitování a útěchu.Dokonce byly objeveny formální dopisy psané samým sultánem-nabubřelé traktáty vyzývající krále Británie a Francie, aby přijali islám.
Mnohé z těchto zpráv bylo možno nalézt jen v rukopisech.Mimořádně zajímavý deník Johna Whiteheada , britského otroka v Miknásu, dodnes nebyl zveřejněn.Jiné byly vytištěné v tak malém nákladu, že se zachovalo jen několik málo výtisků.Velmi vzácná kniha francouzského kněze Jeana de la Faye se vynořila v St Anthony‘s College v Oxfordu.
Jeden z nejpozoruhodnějších příběhů v obchodu s bílými otroky se týká Thomase Pellowa a jeho druhů z posádky lodi Francis.Jako sultánův osobní otrok, byl Pellow vržen přímo do srdce dvorních intrik.Byl jmenovám strážcem harému, vedl vojenské otroky do bojů a také se zúčastnil nebezpečné otrokářské expedice do rovníkové Afriky.Byl mučen a donucen přestoupit na islám.Třikrát se pokusil uprchnout a dvakrát byl odsouzen k smrti.
Dlouho se věřilo. Že Pellowova kniha Adventures(Dobrodružství), upravená k vydání redaktorem z Grub Street, se velmi vzdálila realitě.Dnes je jasné, že tomu tak vůbec není.Počáteční kapitoly jsou podepřeny dopisy jež psali jeho vlastní druzi z lodi Francis, zatímco líčení pozdějších let je v souladu se zprávami evropských konzulů, kteří se s ním setkali v Maroku.
Jeho verzi událostí také podporují arabské záznamy.Nově přeložené Kroniky od Muhammada al-Qadirího ukazují, že Pellowovo líčení marocké občanské války je pozoruhodně přesné.Jeho odhalení o životě v Miknásu odpovídají také marockým pramenům.Ahmad az-Zajjání a Ahmad bin Chálid an-Nasrí podávají nápadně podobný obraz života v hlavním městě.K jejich uvěznění došlo v čase jednoho z posledních velkých vzestupů obchodu s otroky, kdy terčem útoků byly prakticky všechny země v Evropě.Podrobněji se rozepíši o otročení Evropanů v příštím článku.
Na podzim roku 1731 sultán Pellowovi nařídil, aby se zúčastnil otrokářské expedice do Guineje, na západní pobřeží Afriky.Tato zpráva Pellowa hluboce znepokojila.Bylo mu 27 let,a za 16 let svého otroctví přežil nesčetná nebezpečí.Expedice byla mimořádně riskantní ,neboť znamenala překročit nesmírnou rozlohu saharské pouště, překonat přitom písky formované větrem, kde voda byla vzácná nebo nebyla vůbec.Choval však jiskřičku naděje, že expedice by mu mohla usnadnit útěk z otroctví.Jeho karavana směřovala k řece Senegalu, bažinaté dopravní cestě, která se vlévá do Atlantského oceánu.Francouzští otrokáři tuto řeku využívali od 30 let 17.století a postavili v jejím ústí na ostrově Saint Louis malou osadu.Pellow věděl, že kdyby se na tuto stanici dostal a mohl navázat s Francouzy styk, měl by velmi reálnou vyhlídku, že si zajistí cestu domů.Sultán nebyl jediný, kdo řeku Senegal využíval.Francouzi i Angličané posílali z této části Afriky spoustu otroků na své plantáže v Karibiku, severní Americe.
Angličtí ani francouzští otrokáři nebyli zvlášť nároční ve výběru otroků, jež kupovali nebo zajímali.Marocký sultán, jež Pellowa vyslal na tuto otrokářskou expedici, byl poněkud vybíravější, neboť požadoval nemluvňata a malé děti, které se daly vychovat ke krutosti a loajalitě.Za jeho vlády tito otročtí vojáci bojovali v desítkách bitev a mnoho tisíc jich bylo zabito ve válkách mezi kmeny. „Pochodovali jsme třikrát k Wadnílu“napsal Pellow, „ a všechny, kdo kladli sebemenší odpor, jsme si podrobili mečem.“Příslušníci kmenů žijících na těchto říčních březích neměli ani zbraně, ani brnění, a nebylo proto v jejich silách klást odpor.Pro muslimy bylo snadné zajímat náčelníky a žádat za ně výkupné. „Buď museli vyhovět despotovým přemrštěným požadavkům,“napsal Thomas Pellow, „ nebo byli krutě vypleněni armádou.“Dodal, že obchodníci, s nimiž cestoval byli zcela nelítostní, „olupovali ubohé černochy o všechno, co měli, mnohé z nich zabíjeli a výhodně obchodovali s jejich dětmi“.
Pellowa při jeho první cestě k řece potkalo stěstí.Bylo to právě v době francouzské otrokářské výpravy a nesmírně ho potěšilo, když spatřil francouzskou obchodní loď kotvící uprostřed řeky.Ukázalo se však, že jeho sen o záchraně měl neobyčejně krátký život(na svou příležitost byl T.Pellow nucen si ještě 6 let počkat).Jakmile si muslimové všimli lodě, rozhodli se ji vydrancovat. „Mauři doplavali k lodi, vstoupili na ni a odtáhli ji k břehu,“napsal.Zajali dvanáct členů posádky, kteří by byli mohli Pellowa zachránit,a potom z lodi vyrabovali náklad.Jedna část byla naplněna sloními kly, zatímco druhá byla nacpaná černými otroky.Ti byli odvedeni do Šinqítu a loď byla zapálena.Francouzům na ostrově Saint Louis tak bylo dáno jednoznačně na srozuměnou, že senegalští černoši jsou výlučně majetkem marockého sultána.
Pellow který strávil v Šinqítu většinu zimy, byl nucen podniknout k řece Senegal tři cesty, při nichž jak píše, „jsme získali ohromnou kořist jako zlato, slonovinu a černochy“.Nejsou záznamy kolik otroků bylo pochytáno, ale Pellow říká, že jejich hodnota činila „několik milionů anglických liber šterlinků“.Úlovek byl zjevně značný-stejně jako býval za časů Múlaje Ismá’íla(předchůdce Mulaje Abdalláha)-a významně přispěl k obchodu s černými otroky, v němž bylo do otroctví prodáno odhadem na patnáct milionů Afričanů.
Za zdroj většiny informací mi posloužila kniha anglického spisovatele, novináře a historika Gilese Miltona-Bílé zlato.
