Pětašedesátník se sbíječkou?

Nesporně se dožíváme poměrně podstatně vyššího věku než před třiceti lety. Prostá matematika nám říká, že tedy pobíráme delší dobu penzi. A každý ekonomicky gramotný člověk samozřejmě uzná, že to je finanční potíž.

Pravice na ni našla už celkem dávno svůj vlastní lék – zvyšování věku odchodu do důchodu. A tuto metodu je připravena používat hlava nehlava. Vcelku to odpovídá rozhledu našich salónních pravičáků. Asi nikdo nepochybuje, že v pětašedesáti může vcelku bez problémů pracovat vysokoškolský pedagog nebo úředník, realitní makléř, bankéř či programátor. Ale hutník, horník nebo chlapík se sbíječkou?

Určité zvýšení důchodového věku tedy bylo nutné. Ale musí to mít hlavu-patu a také nějaký lidský a sociální rozměr. A abychom ho do našich životů vrátili, podal jsem poměrně rozsáhlý pozměňovací návrh k vládní novele příslušných zákonů, který sněmovna projedná ještě tento týden.

Přestaňme se chovat jako asociálové a přiznejme si, že po XY let výkonu některých povolání je každý normální člověk tak opotřebovaný, že svoji profesi vykonávat nemůže a dost často nemůže reálně pracovat prakticky vůbec. Nic na tom nemění ani fakt, že sice pomaleji než věk dožití, ale přece se alespoň trochu zvýšil také podstatnější ukazatel – věk dožití v relativním zdraví. Relativní zdraví znamená, že člověk nemá vážné zdravotní potíže.

V České republice je tento věk u žen o rok a u mužů o dva roky nižší, než je evropský průměr. Našlo by se jistě více důvodů, ale řada odborníků přísahá na to, že velmi podstatný je i oproti bohatším zemím daleko častější výskyt povolání extrémně fyzicky náročných vykonávaných navíc v nebezpečném prostředí. Mohli bychom to nazvat i tak, že jde o určitou daň za strukturu naší ekonomiky.

Poslední desetiletí jsme byli k lidem z náročných a nebezpečných profesí velmi krutí. Reformy v první polovině devadesátých let jejich důchodové zvýhodnění anulovaly a pozdější pokusy o nápravu byly jen skutečně dílčí. S tím, jak se postupně prodlužuje důchodový věk a blíží se stanovené hranici 65 let, tak přibývá lidí, kteří odcházejí do předčasného důvodu především ze zdravotních důvodů, aniž bychom ale mohli hovořit o invaliditě. Což pak ale znamená, že jsou nevratně postiženi nižší penzí.

Je to velmi nespravedlivé.

Navrhuji proto systém, který určitým profesím umožní nižší věk odchodu do důchodu, přičemž platí rovnice 10 let v definované náročné profesi = o jeden rok dřívější právo na plnou penzi.

Detaily návrhu jsou poměrně složité. Například jenom způsob, jak v dnešní době určit „náročnou profesi“, nebyl vůbec jednoduchý, protože dřívější velmi detailní rozpis profesí už dnes nelze obnovit. Ale existují hygienické předpisy a normy, takže místo rozlišení pomocí profese (typově horník či hutník) lze definovat prostředí a charakter práce tímto způsobem. To jsou ale vlastně méně důležité technické detaily a záludnosti legislativní práce.

Zákon také neumí individualizovat. Takže samozřejmě vím, že mnoho lidí, kteří většinu života dělali na exponovaném místě ve slévárně, se třeba s věkem posune i v rámci firmy na jinou pozici. Nikdo jim nepředepisuje jít do důchodu dříve. Jde o možnost, ne povinnost. A také vím, že i když si někdo naopak odečte tři roky, jeho „únava materiálu“ bude tak velká, že mu to pomůže jen částečně. Zákon prostě neumí vyřešit každý zákrut reality, protože těch je obrovské množství.

Ale vím jistě, že pokud pro tento návrh získám dostatek kolegů a schválí ho i Senát, tak hodně lidem pomůže. Statistiky říkají, že na exponovaných pozicích, které návrh zohledňuje, pracuje nyní skoro 70 tisíc lidí. Vykonávají často opravdu mimořádně náročné práce. Myslím, že mají právo na to, aby společnost tento fakt zohlednila.