Pár slov k 17. listopadu

Kolega bloger Ivo Vašíček patří k těm autorům, se kterými prakticky vždy nesouhlasím, ale o to pravidelněji je čtu. A s jejich závěry polemizuji. Jeho série článků "Listopad 1989 zcela subjektivně" však příčinu k polemice téměř nedává. Naopak, při jejich čtení jsem se cítil přenesen do Brna před dvaceti lety, do doby, kdy se nám před očima zhroutil totalitní systém.

Jsou to vzpomínky dávno zaváté časem, ale stačí pouhé připomenutí a hned zase ožijí před očima. A tak jsem si spolu s kolegou Vašíčkem připomněl, že tenkrát před dvaceti lety jsme se na sebe na ulicích usmívali a notovali si Karla Kryla nebo Jaroslava Hutku. Bůh ví, proč přitom jejích obvykle tklivé písničky zněly tenkrát tak optimisticky. 

Od té doby uplynulo dvacet let, během kterých se naše společnost změnila k nepoznání. Je neoddiskutovatelné, že mnohé z těchto změn byly více než pozitivní. Můžeme například zajít do obchodu s kompaktními disky, koupit si Krylovo Best of a pak si jej pustit v autě (nebo v autobuse) cestou do Vídně, kam se můžeme podívat bez výjezdní doložky a pasu za čtyři stovky.Mladí talentovaní lidé dnes běžně studují v Anglii či USA a řada dělníků a řemeslníků jezdí do zahraničí za prací. Česká republika je pevně ukotvena v NATO a EU, naše vnější bezpečnostní situace je nejlepší v dějinách tohoto národa. Podle všech srovnání cen zboží i služeb se máme o mnoho lépe než před dvaceti lety. Lépe bydlíme, jíme, a máme mnohem lepší zdravotní péči. Frontám na toaletní papír a banány se smějeme. Vše bez šikany všemocných úřadů, které by mohly škrtnutím pera poslat kohokoli do vězení. Tohle znělo před dvaceti lety jako sci-fi. 

Ale, jak správně postřehl kolega Vašíček, přes to všechno se na sebe lidé na ulici opět neusmívají a euforie Sametové revoluce je dávno ta tam. Pohled na zamračené tváře mi přitom už prakticky zevšedněl, takže nebýt kolegova blogu, skoro bych zapomněl, že to bylo kdysi jinak. Nemůžeme totiž strkat hlavu do písku a předstírat, že polistopadový vývoj navzdory všem pozitivům většinu Čechů a Moravanů tak trochu nezklamal. 

Důvodů je celá řada. Tím prvním byla asi privatizace při "zhasnutém světle", kdy se v aukčních síních a později v investičních fondech začali zcela bezostyšně objevovat jedinci, které pouhých pár měsíců před tím vídali lidé stát s bony před Tuzexem, povýšeně přebírat úplatky někde v zelenině nebo dokonce horlivě budovat socialismus v kancelářích OV KSČ. Opravdu v této souvislosti nemohu hořce nevzpomenout zapomenout argument dnešníhoprezidenta: "Na penězích nepoznáte, zda jsou čisté či špinavé, a při koupi státního majetku to kontrolovat nelze." Praxe ze západu tehdy i dnes ukazuje, že to kontrolovat nejen lze, ale že se to kontrolovat musí. Jinak se lidé (až na několik jedinců) pomalu přestávají usmívat. 

Druhá příčina má své kořeny hluboko v historii. V roce 1946 valná většina lidí nevolila komunisty proto, že by je oslovil jejich (ostatně extrémně prolhaný) program, ale že je zklamal kapitalismus bez přívlastků, který vyústil v krizi a druhou světovou válku. V letech 1968 i 1989 pak byli titíž lidé či jejich potomci zklamáni socialismem, ale ono zklamání z kapitalismu v nich stále leželo. V roce 1989 proto většina občanů toužila po modernímsociálním státu a spíše než po kapitalismu rozvojových zemí pošilhávali po kapitalismu ve Skandinávii nebo v tehdy v západním Německu. Budování kapitalismu bez přívlastků v první polovině devadesátých let proto pro ně představovalo další zklamání. 

Další zklamání představuje všudypřítomná korupce, která se během uplynulýchdvaceti let přesunula z masen a autoservisů do luxusně vybavených kanceláří. A tak bych mohl pokračovat. Určitě ale nelze říci, že zklamání přebilo to, čeho jsme sametovou revolucí dosáhli. 

Bylo pro mne velkou ctí, když se na mě obrátili tvůrci projektu "Česká vize" a požádali mě, abych napsal pár řádků k dvacetiletému výročí 17.listopadu. Ocitl jsem se tak trochu nezaslouženě mezi plejádou osobností a mistrů pera, na které často hledím jako na své vzory. Velmi si toho vážím a myslím, že se mi tehdy podařilo přesně vystihnout to, co cítím. Dovolte mi proto se opakovat, a znovu napsat pár slov, které měly svou "premiéru" právě v "České vizi". 

Opakuji tedy: listopad 1989 nám přinesl obrovská pozitiva, kterých si musíme vážit. V první řadě nám všem vrátil svobodu. Pokud však chceme oživit ducha Sametové revoluce a zase se na sebe usmívat, nemůžeme čekat na pověstného Godota. Ten totiž nepřijde. Opatrujme a chraňme si nabytou svobodu a buďme za ni vděční, protože zdaleka není samozřejmostí. Namísto stesků nad výše uvedenými (ale i dalšími) nešvary, je třeba se s nimi pustit do boje apřevzít odpovědnost za věci veřejné. Odstranit korupci či prosadit férové sociální standardy totiž dost dobře nedokáže ani sebelepší politik. To je úkol pro celou společnost, která musí opět zvednout hlavu a táhnout za jeden provaz.  

Moc bych si přál, aby byl odkaz listopadu 1989 právě tenhle. 

Váš Roman Onderka