Oč půjde v říjnových volbách

Určitě to hlavní téma říjnových voleb bude maskováno všelijakým balastem i příběhy více či méně podstatnými. Bude se mluvit o premiérově střetu zájmů, o vztahu k Rusku, o jaderné energetice, možná i o euru a tak dále…

Ale skutečným tématem podzimních voleb, tím, co tyto volby opravdu a nenávratně rozhodnou, to bude zásadní ekonomická otázka těchto měsíců: Kdo ponese náklady pandemie a koronavirové krize?

Ostatně v podstatě přesně to řekla ve své poslední zprávě Národní rozpočtová rada, když kritizovala pomalé tempo konsolidace vládních financí, jak ho předvádí ministerstvo financí vedené Alenou Schillerovou. Mimo jiné jednoznačně říká, že existuje jediná cesta k dostatečně rychlému a dostatečně razantnímu napravení jejich stavu a že touto cestou je mix úspor a růstu daňové zátěže.

Jako člověk, který má poměrně letité zkušenosti s rozpočty od velikosti mnohosettisícového města až pod rozpočet státní musím jednoznačně říct: Nevěřte nikomu, kdo bude tvrdit, že stání finance lze napravit snížením počtu státních zaměstnanců, úsporami na provozních nákladech ministerstev a podobně. Jistě i to může přispět, ale z hlediska celkových příjmů a výdajů státu se bavíme o částkách relativně málo významných.

Daně musí vzrůst. Tečka. Je to naprostá ekonomická nutnost, kdo ji popírá, je naprosto mimo hospodářskou realitu.

Což ale znamená rozhodnout, která zátěž poroste a na koho růst dopadne, ale také kde se bude šetřit. A tato vláda to již zcela jistě neudělá – pokud ministryně financí plánuje na rok 2022 schodek 390 miliard korun (!!!), tak jediné snížení oproti letošku (500 miliard!!!) je v podstatě dáno předpokládaným ekonomickým růstem.

Takže všechno nepopulární nechá premiér Babiš a ministryně Schillerová na příští vládě. (Upozorňuji pouze a důrazně, že daňová oblast je v tomto kabinetu plně v kompetenci ANO a dodávám, že i kdyby vládě byla vyslovena nedůvěra, na tomto by se pranic nezměnilo.)

Každopádně ve sněmovních volbách půjde v této rovině o střet dvou zcela odlišných pohledů na svět, dvou protichůdných koncepcí.

První můžeme nazvat zjednodušeně pravicovou představou, ale je třeba říct, že v dnešním světě to pravo – levé dělení funguje trochu hůře než kdysi. Takže bychom mohli také říct, že jde o koncepci globalizační a korporativistickou. V České republice ji představuje především ANO Andreje Babiše a ODS.

V případě vítězství tohoto proudu budou náklady krize rozloženy pseudoobjektivisticky „spravedlivě“ na „všechny skupiny“ (včetně všech podnikatelských subjektů). Ve skutečnosti však půjde o podobný postup, jako ANO s ODS a komunistickou stranou použili při rušení superhrubé mzdy. Aplikace jakoby „rovné“ sazby posloužila k maskování skutečnosti, že beneficienty změny jsou primárně nejbohatší vrstvy, určitý nepoměrně menší pozitivní efekt je poskytnut i střední třídě (zvláště vyšší střední třídě), náklady jsou pak uvaleny na nižší střední vrstvu a na nízkopříjmové vrstvy. Podobně v rovině úspor budou směřovat především k úsporám ve veřejných službách, což povede nutně k vyšší míře jejich privatizace – to bude platit o zdravotnictví, školství, sociálních službách i mnoha dalších oblastech. Naopak dotační systémy, zvýhodnění a další benefity nasměrované k velkým korporacím a nadnárodním koncernům budou rozvinuty a prohloubeny.

Druhý proud lze nazvat v tradičním jazyku levicovým. Představitelem je v nejširší míře sociální demokracie, relativně blízko pak stojí některé další formace. Mluvit mohu jenom za ČSSD a za ni si troufám jednoznačně říct, že objektivistickou koncepci „spravedlnosti“ nahrazujeme podstatně konkrétním měřítkem „sociální spravedlnosti“. To není nic jiného než přesvědčení, že dopady krize je nutné rozložit nikoliv „na každého stejně“, ale podle toho, kolik je která skupina schopna unést a zvládnout.

Levicový koncept proto nabízí formou progresivního zdanění překlopit daňovou zátěž od „chudších a od nižší střední třídy“ (což jsou počtem nejmasovější skupiny obyvatel) k relativně méně početné „vyšší střední třídě a k bohatým vrstvám“.

V podzimních volbách bude kandidovat nemalé množství stran. Mnohé se z různých důvodů budou snažit tvářit, že problém s akutním nebezpečím zhroucení veřejných financí podle řeckého vzoru a reálné riziko státního bankrotu České republiky neexistuje. Tyto strany budou voličům prostě a bezostyšně lhát. Za poslední dva roky nezvládnutého rozpočtování a nezodpovědných snižování daní nejbohatším jsme se dostali do bodu, ze kterého neexistuje jiná cesta, než začít s reálným placením nákladů krize.