Lidé se omezí. Když budou věřit, že to má smysl

Skutečně se nehodlám zařadit do zástupu amatérských epidemiologů, virologů, vakcinologů, parazitologů a koho všeho ještě. Nehodlám rozebírat, zda nákazu pomůže nebo nepomůže zastavit dřívější zavření hospod.

Beru to pragmaticky. Jsme v těžké situaci. Když nechceme zmrazit ekonomiku (což si podruhé prostě nemůžeme dovolit), tak musíme skousnout, že ráno jede člověk plným autobusem do práce, kde dělá osm a půl hodiny v místnosti či v hale spolu s deseti nebo desítkami dalších lidí, když pak ještě plnějším autobusem jede domů, kde tráví zbytek času s rodinou, jejíž členové jeli autobusem, byli v práci nebo ve škole… Musíme prostě skousnout fakt častého rizika, častých kontaktů. A chovat se podle toho.

To ale znamená udělat všechno ostatní pro zpomalení šíření nákazy, abychom nedospěli k situaci přeplněných nemocnic, které nebudou zvládat nápor pacientů. Protože na každém životě záleží a nemůžeme připustit, aby některé byly zmařeny proto, že se lidem nedostane potřebné péče.

Takhle chápu ten rozpor plného autobusu a restaurace zavřené v deset večer.

Otazníky ale sdílím s každým v této zemi. A jako každý chci dostávat na svoje otázky jednoznačné a srozumitelné odpovědi. Chci, aby mi bylo jasně řečeno, proč se jednotlivé kroky dělají. Pokud je dostanu, pak celkem přirozeně důvěřuji odborníkům a beru, že i to zkrácení doby otevření hospody nějaký smysl má.

(Jakkoliv bych si představoval, že takové omezení podnikání by mělo být doprovázeno jednáním o kompenzacích postiženému sektoru a budu prosazovat, aby příslušná ministerstva na tento fakt pamatovala.)

Celkově jsem přesvědčen, že občané této země jsou připraveni udělat pro zpomalení epidemie skutečně mnoho, že jsou připraveni omezit se a splnit, co je potřeba. Konec konců to s mírou vrchovatou prokázali při první vlně šíření nemoci na jaře. Jenom musí vědět, že se po nich chtějí rozumné a logické věci, které jsou promyšlené a pro které jsou dobré argumenty.

Nelze přece chtít loajalitu od občanů, kterým jeden den říkáme, že nepotřebujeme Ústřední krizový štáb, protože všechno je pod naprostou kontrolou, a druhý den těm stejným lidem začneme předkládat opatření, která zasahují do jejich svobod. To pak začne každý pochybovat o tom, zda to celé má hlavu a patu.

Skutečně doufám, že právě s obnovením činnosti Ústředního krizového štábu a také se změnou na ministerstvu zdravotnictví se do rozhodování a také do vysvětlování jednotlivých kroků vrátí systematičnost a srozumitelná vysvětlení. To je klíčové pro loajalitu těch, bez nichž si politici mohou vymýšlet, co chtějí, ale nebude to nic platné, tedy občanů. Vzpomeňme si na jarní dobu šíření viru. Nebyla právě jasná strategie sdělovaná věcně (ne na nepřehledných a hektických dramatických tiskovkách) a spolupráce občanů rozhodujícími momenty? Nebylo hlavní, že lidé věděli, že to má smysl a logiku?

Stačilo pak pár týdnů triumfalismu a okaté radosti, demonstrativního vyzdvihování „evropského premianta“, aby převládl pocit, že všechno je v pořádku a už není třeba se ničeho bát.

Zpětně je jasně vidět, že ukončení činnosti krizového štábu byla chyba. Kdyby občanům v létě měl možnost tento štáb říct, že stejně jako třeba v Německu si na některých místech roušky prostě ponecháme, že to je potřeba ne kvůli pěkným číslům, ale kvůli spoluobčanům a jejich bezpečí, naprosto jistě bychom nyní nemuseli tak usilovně tahat za záchrannou brzdu.

A zavírat hospody v deset večer.