Důl Turów končí i bez české žaloby

Evropský soudní dvůr přikázal Polsku přerušit těžbu v hnědouhelném dole Turów na dohled českých hranic. Varšavská vláda oznámila, že rozsudek nebude respektovat. Polští přátelé ale budou muset vzít na vědomí, že hnědé uhlí končí.

Bylo by zajímavé vědět, nakolik jsou polští politici a také horničtí odboráři skutečně překvapeni z toho, že především na české (a samozřejmě i německé) straně hranic vzbuzuje těžba v dole Turów silné negativní emoce, a nakolik jde jenom o divadlo pro média a veřejnost.

Vynecháme li ze zřejmých důvodů možnost extrémně nízké úrovně intelektuálních schopností a prakticky nulové znalosti reality, nutně se musíme přiklonit k verzi druhé - tedy k divadlu pro veřejnost.

Polská strana přece nemohla předpokládat, že při silné nechuti českých obyvatel příhraničních oblastí k dolu a hlavně k prachu, úbytku spodních vod i dalším nesporně devastujícím dopadům jeho činnosti zůstanou místní orgány, Liberecký kraj i centrální vláda nečinně sedět. Nyní se polská vláda a polští odboráři z dolů tváří, že rozhodnutí Evropského soudního dvora o zastavení těžby je obrovské překvapení. Skoro to vypadá, že je málem okupujeme a vnucujeme Polsku nějaké kapitulační podmínky. Jenže by se měli ptát spíše sami sebe navzájem, proč se tváří, že s dolem je všechno v nejlepším pořádku, že neexistuje problém a že tu bude navždy (včetně zdraví škodlivé elektrárny).

Popravdě posledních třeba dvacet let přistupuje Polsko k českým sousedům v oblasti ochrany přírody a hlavně lidského zdraví velmi přezíravě. Máme s tím zkušenosti s dolem Turów, máme s tím zkušenosti i na severu Moravy a ve Slezsku, kde jsme bohatě zásobeni prachem a zplodinami z polských průmyslových podniků. Zatímco na naši straně hranic probíhaly a probíhají mohutné investice, na polské straně se na zdraví podstatně více šetří. Tamní hutě a koksárny měly s Evropskou unií dojednané dlouhodobé výjimky z hygienických a zdravotních norem a teprve nyní, se zpožděním mnoha let, se konečně modernizují. Samozřejmě když část prachu a nebezpečných zplodin končí za hranicemi, tak Poláci nebyli pod takovým tlakem.

Dlouhá desetiletí byla hnědouhelná energetika severně od našich hranic (nejen v Polsku, ale také v bývalé Německé demokratické republice) rozvíjena bez jakéhokoliv ohledu na její dopady na zdraví českého obyvatelstva a na ničivé důsledky pro přírodu na českém území. Krkonošské a krušnohorské lesy by mohly vyprávět - před čtyřiceti lety z nich pod útoky kyselých dešťů a tunami popílku z Polska a NDR v podstatě nic nezbylo (přičemž nelze říci, že náš průmysl by na tom v té době byl z hlediska exhalací lépe).

Ještě horší je, že ani v posledních letech se na přístupu zvláště polské strany mnoho nezlepšilo. Právě důl Turów, především rozhodnutí o prodloužení jeho provozu do roku 2044 a o jeho podstatném rozšíření až do vzdálenosti necelých 300 metrů od českých domů, ukazuje značnou necitlivost k tomu, jak věc vnímají Češi.

Rozhodnutí Evropského soudního dvora snad konečně donutí polskou vládu a podnikatele k jednání, které bude mít nějaké rozumné parametry.

Co ale musí zaznít z naší strany, to je připomenutí, že polské strkání hlavy do písku, kdy se celá desetiletí naši sousedé tvářili, že uhelná energetika je věčná a že pořádný hustý kouř z továren je důkaz technické vyspělosti země, nemůže pokračovat. Když si nyní naši severní sousedé stěžují na to, že jsou pod tlakem a všichni je staví do časového stresu, stěžují si jenom a pouze na sebe.

Kdyby totiž dlouhé roky netrávili překreslováním skutečností a reality světa, tak by nyní byli na změnu energetiky našeho kontinentu podstatně lépe připraveni. Konec konců mohou svůj pohled upřít k nám. Česká společnost si sice na konec uhelné energetiky zvykala těžce, ale nyní můžeme říct, že vzala tuto nevyhnutelnost na vědomí i s dopady, které se s tím pojí...